Vladimír Putin

Anatomie info-války: Jak funguje propagandistická mašinérie Ruska a jak jí čelit

Ben Nimmo

Překlad článku ze zahraničí – autor: Ben Nimmo, překlad: Martin Uhlíř

Útok ruské propagandy vůči Západu je dobře organizovaný a dobře financovaný. Je však také předvídatelný, a to je jeho slabost.


ZÁKLADNÍ TEZE

Jedním z velkých úspěchů Ruska v ukrajinské kampani je to, jak pojmenovali Petr Pomerancev a Michael Weiss, že se s informací zachází jako se zbraní. Je využíváno sítě úředníků, novinářů, sympatizujících komentátorů a internetových trollů za účelem vytvoření alternativní reality, v níž všechna pravda je relativní, a žádné informace nejsou důvěryhodné.

Účinky této kampaně narušují vnímání konfliktu ze strany Západu. Prohlášení, že NATO slíbilo neexpandovat po sjednocení Německa do střední a východní Evropy (CEE) a že ruský strach z tohoto rozšíření je ospravedlnitelný, vytvářejí po vstupu do mainstreamových médií dojem, že za přímý útok Ruska na Ukrajinu může Západ.

Avšak zatímco propagandistická síť Ruska je sofistikovaná, její sdělení taková nejsou. Jsou založená na tezi, že Spojené státy se snaží ovládnout svět a pouze Rusko je natolik odvážné a silné, aby je mohlo zastavit. Propaganda Ruska se do značné míry opírá o čtyři taktiky: zamítnutí kritiky, překroucení faktů, odvedení pozornosti od hlavního problému a zastrašování. A, konečně, aby předala svá sdělení dál, opírá se propaganda Ruska zejména o média řízená Kremlem a dále o zaplacené nebo sympatizující komentátory ze Západu.

Západ by měl odpovědět zdůrazněním svého vlastního příběhu svobody volby a demokracie, hodnot, které jsou ruským režimem ohroženy a které považuje za svoji hrozbu. V této oblasti mohou státy střední a východní Evropy hrát vedoucí úlohu. Západ by dále měl při každém použití klíčových ruských taktik na ně upozornit a soustavně odkrývat síť Kremlem placených komentátorů a pseudo-novinářů.

PŘÍBĚH VÁLKY

Válečný příběh vyprávěný Ruskem je nastolován především těmito řečníky: prezidentem Putinem, tajemníkem Národní bezpečnostní rady Patruševem a ministrem zahraničních věcí Lavrovem. Tato informace zazněla po dobu mnoha měsíců opakovaně (např. Lavrov o tomto naplno promluvil v rozhovoru pro ITAR-TASS dne 11. září 2014).

Plný příběh je dobře patrný, poskládají-li se za sebe věty z veřejných proslovů:

USA vždy využívaly NATO a evropské země jako nástroj pro své vlastní zahraničně-politické cíle. Když se rozpadl Sovětský svaz, USA jednaly jako vítězný agresor, snažící se zformovat svět tak, aby v něm byly jedinou mocností. Za tímto účelem podporovaly kavkazské separatisty na Kavkaze, ve snaze „rozebrat“ Rusko, a do NATO včlenil státy střední a východní Evropy ve snaze „obklíčit“ Rusko, porušujíce tak slib daný prezidentu Gorbačovovi.

Když se Putin dostal k moci, pokusu USA o světovládu se postavil a stal se tak hlavní překážkou americkým ambicím. USA se jej proto následně snažily zničit osobními útoky, pokusily se tlačit na Rusko plánovanou výstavbou raketové obrany ve střední a východní Evropě a nutily postsovětské státy jako Gruzie a Ukrajina k podání přihlášky do členství v NATO. V tomto procesu byly USA podpořeny Evropskou unií, která využila svého programu Východního partnerství k tomu, aby země SNS odtáhly ze sféry vlivu Moskvy. A co se EU týká, ta je tažena svými novými členy ze střední a východní Evropy, které jsou hystericky rusofobní.

NATO a EU chtěly přinutit Ukrajinu k prozápadní orientaci. Proto jí daly na výběr formou „buď-anebo“ – vstup do NATO a zóny volného obchodu v rámci EU, nebo setrvání ve sféře vlivu Ruska. Když prezident Janukovyč jejich tlak odmítl, neonacisté v Kyjevě zinscenovali násilný převrat a začali s útoky na rusky mluvící obyvatele východní Ukrajiny. Ve stejné době NATO plánovalo přesun svých lodí na Krym. Rusko tedy nemělo jinou možnost, než pro ochranu svých krajanů zasáhnout a rusky mluvící obyvatelstvo východu Ukrajiny povstalo proti kyjevské juntě na obranu svých životů a jazyka.

Z hlediska příběhu je ruská propaganda neobyčejně efektivní. Je tam přítomný padouch – USA – a hrdina, Putin. Vyprávění je přímočaré: padouch usiluje o světovou nadvládu, a hrdina ho vyzve na souboj. Čtenář je opouštěn ve chvíli, kdy chce vědět, co se bude dít dál a jak bude padouch poražen. Příběh využívá silných emocí: hněv na sobectví Západu, obdiv k hrdinnému vůdci Putinovi či pobouření nad zvěrstvy kyjevské junty.

Komunikační linie Kremlu je také značně flexibilní. Putin toho příběhu využil v březnu 2014 k ospravedlnění anexe Krymu, Lavrov o rok později k útoku na americké plány protiraketové obrany, zahraniční politiku EU a domácí politiku Ukrajiny. Patrušev podle tohoto scénáře interpretoval pokles světových cen ropy; mluvčí ministerstva zahraničních věcí Lukaševič toho využil, aby odmítl oslabení ratingového hodnocení své země ze strany západních agentur.

Západ prozatím nedokázal přijít se stejně účinným stylem komunikace. Jeho sdělení jsou opatrná a komplikovaná spíše než přesvědčivá. Nejdůležitějším slovem bylo „ale“: odsuzujeme akce Ruska, ale musíme zůstat otevření dialogu; podporujeme Ukrajinu, ale nejsme proti Rusku; posilujeme naše jednotky v Evropě, ale nejsme ve vojenské konfrontaci s Ruskem. Zatímco ruské příběhy jsou jednoduché a emocionální, ty ze Západu jsou těžkopádné a intelektuální. Míra působivosti je zcela odlišná.

TAKTIKA VYVRACENÍ DŮKAZŮ: PŘÍSTUP „4D“

Na ruskou propagandu lze pohlížet jako na útočnou zbraň: má za účel diskreditovat Západ a svalit na něj vinu za krizi na Ukrajině. Ve věci obrany Ruska se používají různé taktiky, lze je shrnout do čtyř termínů: odmítání, překrucování, odvracení pozornosti, zastrašování (pozn. překladatele: všechny čtyři termíny v angličtině začínají na písmeno „D“: dismiss, distort, distract, dismay).

ODMÍTÁNÍ

První ruská taktika přístupu k negativním zprávám nebo komentářům je odmítnutí, a to buď popřením tvrzení v samotném základu, nebo očerněním jejich autora.

Nejznámějším příkladem je ruské konzistentní popírání, že má na Ukrajině ozbrojené síly. To začalo již 4. března 2014 na tiskové konferenci prezidenta Putina, kde prohlásil: „To znamená, že napjatá situace na Krymu, související s možným použitím ozbrojených sil, se prostě vyčerpala, nebylo to vůbec nutné. Jediné, co bylo nezbytné a co jsme dělali, bylo, že jsme posílili ochranu našich vojenských objektů.“ Poté, co byl přímo tázán, zda ozbrojenci byli Rusové, trval na tom, že „šlo o místní sebeobranné sbory.“

Důstojník ukrajinské námořní pěchoty v přítomnosti příslušníků speciálních ozbrojených sil Ruska opouští sídlo vedení – Sevastopol, Krym dne 19 března 2014. (zdroj: businessinsider.com)

Taková popírání skončila 17. dubna 2014, měsíc po anexi, při televizním vystoupení na ruské státní TV stanici, kde prezident Putin odpovídal na telefonické dotazy diváků.“Museli jsme učinit opatření, aby se situace na Krymu nevyvíjela tak, jako teď na východě Ukrajiny… za zády sil krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci.“

dokumentárním filmu, který byl odvysílán rok po anexi, došlo k další změně postoje. Snímek prezidenta Putina zachytil v situaci, kdy popisoval celonoční schůzi dne 22. února 2014, týden před tím, než se na Krymu objevili první ozbrojenci: „Skončili jsme v sedm hodin ráno. Když jsme se loučili, řekl jsem svým kolegům, že musíme začít pracovat na tom, abychom Krym opět navrátili Rusku.“

Rusko se bojů nezúčastnilo. Rusko krymské rebely podpořilo. Rusko to všechno plánovalo. Pouze jedno z těchto vyjádření může být pravdivé. Fakt, že Putin všechna tři pronesl v záři kamer, odhaluje rozsah, nakolik se podvod stal součástí ruské komunikace.

Taktika zamítnutí bývá také zaměřena na komentátory za účelem jejich znevěrohodnění. Cíli pomluv byly OSNOBSE, baltské státy, bývalý generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, jeho zástupce Alexander Vershbow a mluvčí NATO Oana Lungescu. O zástupci NATO v Moskvě, Robertu Pszczeli, bylo v ruské státní televizi řečeno, že je to „Polák a proto rusofob“.

Zvláště zarážející příklad se týká zástupce mluvčího vojenského velitelství NATO, podplukovníka Jay Janzena. Janzen k zaslání komentáře agentuře Reuters k přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině použil e-mail, přičemž je třeba zdůraznit, že tento komunikační nástroj je pro šíření tiskových prohlášení široce využíván, a to i ruskými úředníky.

Mluvčí ruského ministerstva obrany Igor Konašenkov Janzena coby „úředníka“ odbyl jedním odstavcem; prohlásil, že jeho „nařčení“ byl pokusem o „zviditelnění své osoby“ během střídání zaměstnanců NATO, a vyjadřoval se posměšně k e-mailové formě s tím, že „další komentář je třeba očekávat od úklidové firmy, která pracuje pro velitelství NATO, a to přes SMS.“

Uvedená reakce obsahuje všechny formy taktiky ruského odbývání. Znevažuje osobu komentátora, kritizuje formu zprávy, odbývá samotný komentář jako „obvinění“ a zesměšňuje celou komunikaci ze strany NATO.

PŘEKRUCOVÁNÍ

Ruští představitelé a média také vyvinuli silný tlak k překrucování zpráv ve jménu svého vlastního příběhu.

Například na konci března 2015 ruská média široce informovala o „protestní vlně, která se přehnala“ Českou republikou v reakci na americkou „Dragoon Ride“ (konvoj obrněných vozidel projíždějících zemí směrem do Německa). Reportáže zcela vynechaly mnohem výraznější projevy vřelého vítání, které američtí vojáci obdrželi – a Čechy vykreslily jako středoevropské odpůrce NATO.

Anti-NATO demonstrators protest against the US Army's "Dragoon Ride" military exercise in Prague March 28, 2015 (A still from Ruptly video)
Češi demonstrující dne 28. března 2015 v centru Prahy proti americkému vojenskému cvičení „Dragoon Ride“ (záběr z videoreportáže RT/Ruptly)

Podobně, 30. dubna 2015 náměstek ruského ministra obrany Anatolij Antonov deníku Komsomolskaja Pravda sdělil, že „v Polsku mají být zřízeny takzvané jednotky rychlé reakce o plánované síle 30 000 mužů.“

Jeho komentář byl založený na faktech jen velmi chatrně. Jak dva dny před tím generální tajemník NATO Jens Stoltenberg potvrdil, v NATO probíhá proces posílení stropu velikosti svých jednotek rychlé reakce z 13 000 na 30 000 vojáků.

Nicméně, jak NATO vysvětlilo, jednotky alokované v rámci NRF (NATO Response Force) zůstávají ve své domovské zemi do doby než (a zda vůbec) jsou odveleny na cvičení NATO nebo rozmístěny jinak. To je ostatně praxe platící od vzniku NRF. Antonova poznámka tedy u tak vysoce postaveného úředníka odhaluje překvapující nedostatek informací nebo, dokonce, lež.

Dalšími známými případy mediálního překrucování byla dekonspirace ruské herečky hrající roli pěti různých žen vzdorujících Kyjevu; rozhovor s pacientem uskutečněný třemi různými televizními stanicemi s třemi zcela odlišnými příběhy o tom, jak se onen pacient do nemocnice dostal či svědkyně tvrdící, že ukrajinští vojáci ukřižovali dítě. I tento případ byl západními médii rychle odhalen jako podvrh.

ODVRACENÍ POZORNOSTI

Dalším nástrojem v ruském informačním arzenálu je odvedení pozorností od aktivit Ruska a jeho spojenců obviněním někoho jiného. Některá odvedení pozornosti slouží k vytvoření pochybností a zmatku, jak tomu bylo v případě katastrofy letu MH-17, která se stala zdrojem rostoucích konspiračních teorií.

V průběhu doby uběhlé od katastrofy, ruská státní média tvrdila, že letoun byl sestřelen ukrajinským letadlem nebo ukrajinskou raketou. Naznačovala, že akci Ukrajinci provedli ve snaze získat sympatie světové veřejnosti nebo spáchat atentát na Putina. Jedna obzvláště bizarní teorie dokonce spojovala sestřelení letadla MH-17 s letadlem MH-370 (o půl roku dříve) zmizelým nad Indickým oceánem, tvrdíc, že obě letadla jsou ve skutečnosti jedno a to samé, a že celá havárie byla zrežírována, snad s účastí Izraele.

Zvláštní specialitou v tomto válečném odvracení pozornosti je snaha Ruska zrcadlit jakéhokoli obvinění uvedením, že žalobce se již dříve dopustil stejného přestupku, který je předhazován Rusku.

Toto je již dlouho charakteristika Putinova stylu. V roce 2007 oživil jinak bezbarvý summit s lídry Evropské unie v Portugalsku prohlášením, že plány protiraketové obrany tehdejšího amerického prezident George W. Bushe byly „velmi podobné“ sovětskému rozmístění jaderných raket na Kubě v roce 1962. Prohlášení tehdy překvapilo všechny přítomné novináře, včetně autora tohoto textu.

Putin argumentoval následovně: „Pro nás se jedná o situaci, technologicky, velmi podobnou. Na našich hranicích se vytváří hrozba pro naši zemi.“ Srovnání je, přinejmenším, diskutabilní, protože existuje rozdíl mezi tajným rozmístěním útočných raket s jadernými hlavicemi a veřejně plánovaným rozmístěním obranných systémů, které nejsou vůbec explozivní. Cílem srovnání ale bylo vyvolat vyvracení ze strany USA a tudíž, dočasně, přesunout rétorický tlak na Washington.

Celkově techniky odvracení pozornosti vytvářejí nejistotu, zmatek a nakonec pochybnosti, zda některý zdroj může být důvěryhodný bez podrobné osobní zkušenosti. To vytváří morální bažinu, v níž každý činí špatně, a tak se špatné činy stávají normálními.

ZASTRAŠOVÁNÍ

Posledním klíčovým nástrojem v komunikačním arzenálu Ruska je šíření hrůzy varováním, že opatření, kterým Rusko vzdoruje, přinesou jejich iniciátorům katastrofické následky.

Používání daného nástroje je již delší dobu typické pro ruská vyjádření týkající se států střední a východní Evropy. V letech 2007 a 2008 Putin opakovaně varoval, že v případě pokračujících Bushových plánů na umístění systému protiraketové obrany v České republice a Polsku by Rusko zaměřilo rakety na Evropu. Hrozby byly oživeny poté, co Obamova administrativa zahájila své plány na umístění systému European Phased Adaptive Approach (EPAA) do Polska a Rumunska.

Nedávno byla v návaznosti na ukrajinskou krizi věnována zvláštní pozornost opatřením NATO týkající se posílení obrany svých členů ve střední a východní Evropě. I přes relativně nízkou aktivitu vojenské činnosti ruští představitelé opakovaně varovali, že ji považují za „eskalace“, na které může následovat vojenská reakce, ať už jde o rozmístění raket Iskander, intenzivnější přítomnost ve vzduchu nebo prostě jen „adekvátní odpověď“, často opakovanou větu vágní hrozby.

Mezikontinentální rakety s jadernými hlavicemi RS-24 na Rudém náměstí
Mezikontinentální rakety RS-24 na Rudém náměstí (zdroj: theatlantic.com)

Nejvýraznějším příkladem zastrašování však jsou zmínky ruských představitelů o zásobách jaderných zbraní. Taková slova byla pronesena několikrát: v kontextu ruské vojenské doktríny, amerických sankcí po anexi Krymu, vidiny dodávek západních zbraní na Ukrajinu, a konečně v souvislosti s plány Dánska na umístění radaru protiraketové obrany NATO na své lodě.

Gideon Rachman, komentátor Financial Times, výše uvedené komentoval slovy: „Nepochybuji o tom, že jedním z cílů celého tohoto jaderného pózování z Moskvy je právě přimět západní komentátory mluvit o ruské jaderné hrozbě. Rusko se intenzivně snaží zabránit západním dodávkám zbraní na Ukrajinu. Jinými slovy předat vzkaz, že každá takováto eskalace by vyvolala zuřivou reakci z Moskvy a – kdo ví – možná dokonce i použití jaderných zbraní.

V každém případě, cílem je zastrašení soupeře, povzbuzení opozice a, v ideálním případě, vynucení změny kurzu.

TROLLOVÉ A TROJŠTÍ KONĚ: JEZDCI Z ANONYMYPSY

A konečně, stojí za to si pozorně prohlédnout, jak tyto zprávy z anonymní apokalypsy dostávají do západních médií a hlavního proudu myšlení. Velká pozornost se věnuje takzvaným „trollím farmám“ Ruska – kancelářím, kde placení komentátoři surfují na sociálních sítích a píší opovržlivé a sarkastické reakce na ty, kdož veřejně kritizují postoj Kremlu. Široce se také diskutuje o propagandistické roli médií financovaných Kremlem, jako jsou Russia TodaySputnik.

Méně pozornosti je věnováno způsobu, jakým Kreml využívá západní komentátory k šíření a validování zpráv z Moskvy. Pochopení této techniky je velmi důležité pro rozpoznání webu, jež se podílí na spřádání propagandy.

Západní komentátoři citovaní z médií v područí Kremlu spadají do tří kategorií. V první jsou ti, kteří pracují, nebo dříve pracovali přímo pro Kreml, ale kteří toto spojení nezbytně nezveřejňují. V druhé jsou ti, kteří jsou zřejmě nezávislí, ale podporují politiku Ruska. Do třetí spadají ti komentátoři, kteří nemusejí podporovat ruskou komunikační linii, ale jejichž slova mohou být citována takovým způsobem, že se může zdát, že to dělají.

V každém případě, taktika médií řízených Kremlem, je využívaní komentářů, které by na Západě vzbudily malou pozornost a důrazně je protlačují k určenému publiku, ať už v ruském či jiném jazyce.

Dobrý příklad první skupiny komentátorů se objevil dne 8. března 2015 na stránkách deníku Guardian. V reakci na dopis od mluvčí NATO Oany Lungescu ji čtenář Angus Roxburgh obvinil z „překrucování pravdy“ tím, že nesprávně citovala Michaila Gorbačov, a to ve snaze podpořit své tvrzení, že se aliance nikdy nezavázala k tomu dalšímu nerozšiřování členské základny.

Roxburghův komentář byl neprodleně zveřejněn RIA (ruskou informační agenturou) Novosti –ruskojazyčnou odnoží Sputniku – pod titulkem „Guardian tvrdí, že NATO se dopustilo ‘ostudného překrucování pravdy‘.“ Zprávu převzalo mnoho ruských médií, například „Argumenty I Fakty“ a vzglyad.ru. (RIA Novosti později upravila titulek tak, aby odrážel skutečnost, že šlo o dopis jediného čtenáře; originál v jiných médiích však probíhal nezměněn).

Ne vše bylo tak, jak bylo uvedeno v ruském tisku. Roxburgh, bývalý novinář Guardianu a BBC, pracoval v letech 2006-2009 jako poradce pro Putina. Tato jeho pozice však nebyla veřejně uvedena. Navíc Roxburgh není členem redakční rady Guardianu, ale nezávislý komentátor pro list, píšící příležitostně do rubriky „Volné komentáře.“ Tím, že RIA Novosti tento postoj připsala celému Guardianu, komentář tak pozvedla na úroveň, která není opodstatněná a klamně uvádí, že NATO ze lži bylo obviněno vlivnými novinami, spíše než jedním přispěvatelem.

Příkladem druhé kategorie je otevřený dopis 60 předních německých osobností vyzývajících k dialogu s Ruskem. Může to být náhoda nebo záměr, ale dopis je názorným příkladem všech čtyřech výše uvedených taktik ruské komunikace. Odmítá zpravodajství médií o krizi jako neobjektivní; zkresluje realitu přirovnáváním evropské reakce na krizi s hitlerovskou invazí do Sovětského svazu z roku 1941. Dále odvádí pozornost od ruské nelegální anexe Krymu tím, že ji spojuje s „legitimními“ bezpečnostními potřebami Ruska a „expanzí“ Západu. A děsí představou evropské války.

Dopis získal širokou publicitu v ruských médiích. Sputnik věnoval tématu několik zpráv; Russia Today z něj udělala hlavní zprávu dne ve stylu, že jde o výzvu Západu, aby zastavil „harašení zbraněmi“ směrem k Rusku; RIA Novosti se zmínila o existenci dopisu, o prohlášení jednoho ze signatářů a odpovědi Ruska.

Motivace autorů dopisu leží mimo oblast dosahu této analýzy. Avšak mezi autory je i bývalý kancléř Gerhard Schröder, který se po odchodu z úřadu stal předsedou dozorčí rady společnosti plánující výstavbu plynovodu Nord Stream, dále předsedou Východního výboru německé ekonomiky (průmyslového orgánu určeného k podpoře obchodu s Ruskem a dalšími bývalými komunistickými státy), a čestným prezidentem Německo-ruské obchodní komory v Moskvě. Jsou to lidé, jejichž podniky jsou závislé na úzkých vztazích mezi Ruskem a Německem. Ani tato skutečnost nebyla v ruském tisku zmíněna.

schroder putin petersburg
Německý exkancléř Schröder vřele vítá ruského prezidenta Putina na své oslavě 70. narozenin v Petrohradu – duben 2014, tedy měsíc po anexi Krymu, (zdroj: wsj.com)

Příkladem třetí kategorie je projev Konstantina Dolgova, zmocněnce ruského Ministerstva zahraničních věcí pro liská práva, demokracii a nadřazenost práva, který v Rize kritizoval lotyšskou politiku občanství. Dolgov obvinil Lotyšsko z rusofobie a jako důkaz uvedl komentář Nilse Muižniekse, komisaře Rady Evropy pro lidská práva, v tom smyslu, že extremismus a xenofobie jsou v celé Evropě na vzestupu. Muižnieks, lotyšský občan, je angažovaný zastánce, vlivný zejména v Rize. Avšak jak lotyšské ministerstvo zahraničí později zdůraznilo: „Ve svém tehdejším komentáři, pan Muižnieks měl na mysli známky radikálního nacionalismu zaměřené na Romy a muslimy, a to ve Švédsku, Německu, Řecku, Maďarsku, Srbsku a Itálii; komisař Rady Evropy pro lidská práva tedy vůbec nezmínil Lotyšsko nebo ostatní pobaltské státy.“ Rusofobie tedy nebyla zmíněna.

Opět, znovu, účinkem těchto nesprávných citací je zasívání pochybností, nedůvěry a zmatku. Ve světě ruských médií je možné čtenářovi odpustit to, že jim věří – je příliš těžké najít pravdu. Konečným vítězným cílem ruské propagandy je způsobit, aby všechno ostatní zpravodajství vypadalo také jako propaganda.


ZÁVĚR: ZASTAVIT TU MAŠINERII

Propagandistická mašinérie Ruska je tedy výkonná, dobře namazaná a dobře financovaná. Jak ale vyplývá z této analýzy, stále se opakuje a je předvídatelná. Využívá černo-bílá vyprávění, založeného na taktikách 4D: zamítnutí kritiky, překroucení faktů, odvedení pozornosti od hlavního problému a zastrašování. V neposlední řadě pak pečlivě připravenou sestavu západních komentátorů, kteří dostávají prostor v kremelských médiích.

Ačkoli jde o obtížný úkol, předvídatelnost umožňuje Západu reagovat. Již byly podniknuty některé kroky, včetně vytvoření centra NATO pro strategickou komunikaci v Lotyšsku a líheň programu pro rusky mluvící občany na území EU. Takovéto iniciativy poskytují komunikační kanál, ale nedefinují jejich konkrétní obsah. Z výše uvedeného rozboru vyplývá, že západní hromadné sdělovací prostředky a zejména ty ve střední a východní Evropě, by se ve svém přístupu měly zaměřit na rozvoj čtyř klíčových motivů:

  • Přesvědčivý příběh
  • Identifikace ruské taktiky
  • Předvídání útoku
  • Odkrytí podpůrné sítě Kremlu

  • PŘESVĚDČIVÝ PŘÍBĚH

    Zaprvé, Západ potřebuje niterní, podmanivý příběh, který apeluje více na smysly než na střízlivé uvažování. Něco takového může být vystavěno na dlouholetých západních hodnotách svobody jednotlivce, demokracie a právního státu, a také na úsilí mnoha lidí v průběhu let na obranu těchto hodnot – úsilí, jehož součástí se staly také demonstrace kyjevského Majdanu.

    V této oblasti by vedoucí úlohu měly hrát státy střední a východní Evropy. Vzhledem ke své historii mají jedinečný vhled do hodnotového střetu, jež tvoří jádro konfliktu na Ukrajině: touhu ukrajinského lidu po evropské integraci a odhodlání ruské elity tomu zabránit. Mohou formulovat příběh demokracie a svobody skutečným, bezprostředním a osobním stylem a porovnat jej s vlastní zkušeností. To je mnohem mocnější než jakékoli vyvážené politické stanovisko.

  • IDENTIFIKACE RUSKÉ TAKTIKY

    Za druhé, spíše než reagovat v závěsu na každý nařčení ruské propagandy, Západ by se měl zaměřit na popis jejích postupů: taktiku popírání faktů, překrucování faktů, odvedení pozornosti a zastrašování. Veškeré úsilí by mělo být vynaloženo na diskusi o bezprostředních skutečnostech, spíše než jen na vymyšlená pseudo-fakta.

    Nejúčinnějším způsobem, jak toho dosáhnout, budou další analýzy a zveřejnění komunikačních technik Ruska. Prosté vyvracení každého ruského tvrzení se nevyplácí, protože jsou natolik početná, že by to byl nekonečný a nevděčný úkol.

    Jde o oblast, ve které může nevládní sektor přispět více než vládní. V celé Evropě, a v každé zemi, je naléhavá potřeba pro veřejnou diskusi a pitvu metodiky ruské propagandy, pro pomoc porozumět technikám, které ji podpírají. Čím více pozornosti bude zaměřeno na tento omezený a předvídatelný soubor postupů, tím snazší bude odhalit divoká tvrzení Kremlu.

  • PŘEDVÍDÁNÍ ÚTOKU

    Současně by více pozornosti k omezeným taktikám ruských komentátorů měly věnovat vlády a předvídat, jak budou tyto taktiky aplikovány na jejich vlastní komunikaci.

    Plány interní komunikace týkající se ruské otázky by se měly odvíjet od předvídatelných odpovědí z ruské strany, založených na ptaktikách „čtyřech D“. Například mluvčí, který ví, že konkrétní nařčení bude doplněno neadekvátní historickou paralelou, bude mít větší šanci, že se mu onu odpověď podaří postavit do správného světla s minimální prodlevou.

  • ODKRYTÍ PODPŮRNÉ SÍTĚ KREMLU

    A konečně, Západ by měl odhalit kremlofilní média a jim spřízněné komentátory jako hlásné trouby propagandy. To je oblast, ve které mohou hrát roli jak vládní, tak nevládní subjekty napříč Evropou.

    Důležitým krokem by měla být analýza a zveřejnění finančních nebo zájmových vazeb spojujících údajně nezávislé komentátory s ruským byznysem. Tyto finanční vazby nebývá snadné vystopovat, ale úsilí nato věnované se vyplácí tím, že se lidem ze Západu jasně ukáže, jak závislí na ruském zázemí ti údajně „nezávislí“ komentátoři ve skutečnosti jsou.

    Za další, reportáže kremelských médií by se měly, veřejně a podrobně, porovnávat se zpravodajstvím stejných událostí ze strany skutečně nezávislých a profesionálních médií. To by měl být jednoduchý a účinný způsob, jak upozornit na jejich vážný nedostatek standardních metod redakční práce a zpronevěřování se principům vyváženého zpravodajství.

    Co se výše uvedeného týká, primární pozornost by se měla zaměřit především na vzdělávání a informování co nejširšího okruhu obyvatel tak, aby jim byl poskytnut prostor, aby se mohli sami za sebe rozhodnout, jaké zdroje budou považovat důvěryhodné a kterým zprávám budou tak moci věřit. Ruským velkým vítězstvím v konfliktu bylo to, že umělo informace změnit na neviditelné zbraně. Nejlepším způsobem jak tomu čelit je, že se taková zbraň zviditelní.

Ben Nimmo sídlí ve Velké Británii, je analytikem a publicistou se zaměřením na bezpečnostní otázky Evropy. Dříve pracoval jako novinář v baltských státech a Bruselu, a také jako tiskový mluvčí NATO.

 15. května 2015 | Východní partnerství, bezpečnostní a obranná | Rusko | Studie

zdroj: www.stopfake.org