Praha

Kam pokročila demokracie v České republice …

Všechny bývalé satelity včetně dnešního Putinova Ruska trpí stejným syndromem postbolševismu.  Kdyby Západ po pádu Železné opony pochopil, co se v bývalých zemích východní Evropy těch 40 let odehrávalo, pochopil by též, čemu se v současné době diví, i současné Rusko. Bohužel on nevsadil na duchovní obnovu těchto zemí, nepomohl jim s právním rámcem dobře fungujícího tržního hospodářství. Tyto země zahltil svými výrobky, kterých měl nadbytek, myslíc si že když do nich „napumpuje“ co nejvíce finančních prostředků, tak se z nich stanou normální demokratické země. Bohužel tento kapitalizmus Západu, který se nacházel v určité krizi, tím že na prvním místě byl přehnaný individualismus a „profit za každou cenu“ jako „zlaté tele“, neobnovil duchovno těchto zemí, ale prakticky navázal na materializmus, který byl základem bývalých totalitních společností. A to trvá dodnes. Současné elity, stejně jako ty komunistické se chovají stejně. Odtrhly se od obyčejných lidí, chovají se arogantně a politika se pro ně nestala službou, ale jen „byznysem“.

V podstatě se tak chovají i elity bývalého Západu, neboť do čela firem se dostali lidé, ať už to jsou rodinní příslušníci nebo top manažeři, kteří nezažili počátky vývoje firem a jejich úsilí pro další rozvoj, ale mají „nezadatelný zájem využít přebytek pro neproduktivní, leč individuálně uspokojivé účely, včetně ukládání peněz do daňových rájů“. Tento přebytek je tak proměňován ve spotřebu, aniž by vznikaly nové, účinnější metody produkce. A řečeno Samuelem P. Huntingtonem „civilizace rostou, když akumulovaný přebytek investují do produktivních inovací“.  Při úpadku civilizace: „nastává ekonomická deprese, rozrůzněné zájmy vyvolávají občanské války, náboženské, intelektuální, společenské a politické roviny společnosti začínají ve velkém měřítku ztrácet loajalitu lidových mas, ve společnostech narůstají nová náboženská hnutí, narůstá neochota bojovat za společnost, nebo ji jen podporovat odváděním daní, dochází k marným pokusům zastavit ztráty legislativou atd.“ To vše, byť ne tak doslova, se odehrává v této době, kdy civilizace především ztrácí duchovní a morální rozměry, na kterých byla kdysi založena.

Chyby při zavádění demokracie v České republice

Americký profesor Thomas M. Magstadt z „University of Missouri“ ve městě Kansas zhodnotil zavádění demokracie v České republice po 4 letém pobytu v polovině devadesátých let závěry, které jsou aktuální i dnes.

Co nám tehdy sděloval:

To, že si veřejnost myslí, že bývalí komunisté stále všechno řídí bez ohledu na to, jaká strana je oficiálně u moci, je vážnou překážkou pro vznik zdravé občanské kultury, i kdyby se ukázalo jako neodůvodněné. Bohužel tomu tak není. V České republice, a později i v Polsku, byly sice provedeny lustrace, o nichž se mnoho hovořilo, a které měly zapudit bývalé komunisty a odstranit je ze státních úřadů, ale tyto čistky nebyly ani v dostatečně širokém, ani podstatně hlubokém rozměru. Lustrace totiž postihly především ty osoby, které se zapletly do nekalých aktivit někdejší Státní bezpečnosti. A navíc jak v České republice, tak i v Polsku se tato šetření zastavila mnohem dříve, než by si mnozí občané přáli. Množství bývalých komunistů v byrokratickém aparátu nejen v České republice představuje také jistý delikátní, ale za to významný problém pro politické zdraví nových demokratických systémů ve střední a východní Evropě. Platí to především o zaměstnancích armády a bezpečnostních složek. Podle novináře Aviezera Tuckera v roce 1996 měla více než jedna třetina zaměstnanců českých bezpečnostních složek extrémistické antidemokratické názory. Pisatel si může položit otázku, zda se v roce 2015, podle mnohdy  kontroverzního  jednání policie, situace ve prospěch demokracie v bezpečnostních složkách změnila.

Charles_Bridge_in_Prague_by_Ioana_Brasov
Foto: Ioana Brasov

Čtyři desetiletí despotické vlády způsobily, že Češi, Moravané a Slezani prakticky postrádají jakýkoliv smysl pro rozeznávání možností politiky. Lidé, pokud se cítí bezmocní, mají přirozený sklon k tomu, aby si mysleli, že je to vláda a ne občané, kdo nese zodpovědnost za stav společnosti. Je to, že vláda porušuje zákon, ať už je to jakkoliv rozšířené, příčinou nebo důsledkem? Je také nápadně nezodpovědné chování jednotlivců na zodpovědných místech chorobou nebo symptomem? Kladná odpověď na obě otázky je způsobem oprávněná, neboť nesprávné chování vlády a slabá politická kultura jsou dvě komponenty téhož procesu, v jehož rámci se vzájemně posilují. Odhalení podvodných transakcí a nepoctivostí na vládní úrovni jsou však jen špičkou ledovce.

Každý zasvěcený občan ČR vám bez obtíží, jako když bičem mrská, odříká jeden příklad za druhým o nepoctivosti místních úředníků nebo o lhostejnosti policie vůči menším porušováním zákona. Dokonce i cizinec snadno rozpozná nehorázné neobčanské nebo protiobčanské chování, jehož se denně bez uzardění dopouštějí běžní občané. Ti, kteří tyto přestupky nepáchají, si už na ně natolik navykli, že si jich takřka nevšímají, a zdá se, že si ani neuvědomují, že takové chování není ve stabilních demokraciích normální.

Není žádným tajemstvím, že krást patřilo za komunismu k životnímu stylu, a to nejen v Sovětském svazu, ale i v dalších zemích východní Evropy. Když všechno patřilo společnosti (nebo přesněji řečeno státu), tak každý měl na ni stejné právo. Taková byla drsná logika, která vládla ve starých centrálně řízených hospodářstvích. Český venkov je poset malými soukromými chatami, z nichž nemálo bylo postaveno v pracovní době a z ukradeného materiálu. Je skličující pozorovat, jak málo se změnilo. Krádeže a podvody jsou stále velmi rozšířené. Nikdo se ani na okamžik neodváží ponechat cokoliv cenného bez dozoru. Z nejrůznějších drobných krádeží obviňují Češi pohotově například Romy. Česká zaujatost vůči romské minoritě je všeobecná a často má zlovolný a útočný charakter. A navíc existuje poměrně dost zlodějů z řad samotných Čechů. A to jak těch, kteří chodí oblečení v saku a s kravatou, tak i těch, kteří působí přímo na ulicích.

Přístup české mládeže neskýtá příliš důvodů k optimismu. Apatie, lhostejnost, jež čeští vysokoškoláci projevují vůči politickým a společenským problémům, je šokující. Značně převyšuje podobné postoje mladých lidí v západní Evropě a ve Spojených státech. Morální dimenze veřejného života u nich nebudí žádný zájem. Jen málo studentů otevřeně vyjádří svůj názor na nějaký politický čin. V soukromí je jejich postoj stejný: ve škole se naučili memorovat fakta a vzorce, ale nikoliv kriticky myslet, a už vůbec zpochybňovat cokoli, co učitel ve třídě řekl. Studenti obvykle uvádějí, že chtějí dosáhnout vysokoškolského vzdělání jen proto, aby mohli získat dobrou práci a vydělat hodně peněz. Sám o sobě by tento postoj nevyvolával žádné překvapení, lze jej najít i na Západě, ale co existuje u českých studentů navíc, je to, že se k tomuto utilitárnímu přístupu pojí zvláštní odrůda jedovatého cynismu. Souhrnně řečeno, symptomy občanského „ne-řádu“- nezdvořilost, nedůvěra, cynismus, apatie, odmítání osobní zodpovědnosti, pocity bezmocnosti- jsou zkrátka v České republice vidět všude. V tomto ohledu však není Česká republika osamocená: rozsáhlé projevy stejné choroby (ve skutečnosti mnohdy ještě horší) lze najít ve všech zemích bývalého sovětského bloku.

Jednoduché řešení?

Každá stabilní demokracie musí být založena na právním státu. V květnu 1997 dávala většina Čechů vládě špatnou známku jak za uplatňování zákonů v praxi, tak za vývoj právního řádu. Zákony jak velké tak malé jsou stále přezírány. Lidé vyhazují odpadky a vyřazené součástky automobilů, kdekoliv se jim zlíbí. V mnoha případech v sektoru služeb se pracuje bez smluv, bez účtů. Pracovníci dostávají oficiálně jen část výplaty a zbytek na ruku nezdaněný. Všechno je to neochota platit daně. Stát nedokáže vybrat maximální množství daní. Ředitelé škol odmítají přijímat romské děti, čímž přestupují zákony proti diskriminaci. Manažéři mnohdy prchají nebo spekulují s penězi akcionářů. Banky dovolí, aby se přemístili obrovské sumy peněz mimo zemi. Každý to ví a všichni se dívají jinam, včetně úředníků na všech úrovních.

Řešení je jednoduché, buď zákony dodržovat, nebo je změnit, zejména tehdy, jsou-li nespravedlivé nebo neprosaditelné. Zákony se na druhé straně přijímají ukvapeně, aniž by jejich návrhy proběhly veřejnou diskuzí na všech úrovních.  Např. v otázce školství či jiných sfér nelze očekávat, že všichni byrokraté z éry komunizmu vezmou za své hodnoty pluralitní demokratické společnosti. Lidé si cení věcí, za které platí, a mají sklon mrhat a zneužívat ty, za něž platí anonymní třetí strana, zejména potom stát. Proto není žádným překvapením, že čeští studenti z velké většiny nejsou ochotni věnovat studiu mnoho času a úsilí. Ve srovnání s americkým standardem jsou české univerzity otřesně laxní a špatně řízené. Mnoho vnitřních problémů může být přičítáno tomu, že nepůsobí v konkurenčním prostředí. Stručně řečeno, studium na cizí účet stále ještě triumfuje nad volným trhem. Výše popsaná situace se nezlepší, dokud školy a univerzity v České republice a jinde ve východní Evropě nebudou donuceny, aby mezi sebou soutěžily o studenty. Jakékoli snahy o demokratizaci politické kultury a nastolení občanského ducha se musejí týkat především škol.

… (ne)pokročila/á demokracie v ČR

Česká společnost stále nepochybně ještě vykazuje znaky monolitického „plánu“, který komunizmus vtiskl všem společnostem, jež si zotročil. Déle než 40 let existovaly v tomto systému jen spolky, které byly pod vlivem vedoucí síly státu. Nově se tvořící demokracie však nemůže existovat bez svobodných spolků, které jsou základem občanské společnosti. Praxe zatím ukazuje, že lidé se stáhli do ulit svých rodin a nejbližších příbuzných. Více než čtyři desetiletí komunizmu nevyhnala z východní Evropy aristokracii, prostě zde jen zavedla novou elitní třídu. Komunizmus je pryč, nikoli však komunisté. Tím méně komunistické vzorce chování v mocenských postaveních. Mnoho bývalých komunistů sice opustilo potápějící se loď, zůstává však na místech, kde mají vliv, moc a privilegia.

Lhostejnost a arogance vládnoucích elit v nejen v České republice je sama o sobě znamením toho, že demokratický duch zde nezvítězil. Pozorovatelé z jiných zemí, kteří často kritizují  USA, si zaslouží, aby byli bráni vážně, protože je vidí v mnohem objektivnějším světle, než se samy mohou vidět. Stejnou pozornost si od zdejších obyvatel a jejich politických vůdců zaslouží západní kritikové transformujících se společností ve východní Evropě. V České republice však, bohužel, má kritika ze Západu téměř vždycky okamžitě za následek důrazné ohrazování se a vyvracení důkazů a to jak na veřejnosti, tak i v soukromí. Často jsou tyto reakce vyslovovány odmítavým, přezíravým tónem. Proto jsou slova vyřčená profesorem Magstadtem v roce 1998 v mnoha směrech podle mého názoru stále aktuální.

Epilog:

Fareed Zakaria – americký komentátor říká, že ústředním rysem politické demokracie je podle něho regulérní průběh svobodných a spravedlivých voleb, ale k tomu patří tzv. „konstituční liberalizmus“, který zahrnuje „svazek svobod“, jehož součástí je „právní stát, oddělení mocí a ochrana základních svobod – svobody projevu, shromažďování, vyznání a vlastnictví“. Na Západě se tato dvě pojetí stala prakticky siamskými dvojčaty. Mnoho zemí, jež jsou na cestě k demokracii, od Ruska po Argentinu, má však demokratický politický systém s vyloženě autoritářskými sklony což znamená „neliberální demokracii“. Tyto sklony v současné době v prvních patnácti letech 21. století jsou evidentní nejen v Rusku ale i v Turecku, Maďarsku a v jiných zemí. Ve východoevropských zemích včetně České republiky je situace značně znepokojivá.

Již existující mezera mezi elitami a společností ve střední Evropě má tendenci se i nadále zvětšovat. Cynizmus a nedůvěra jsou v postkomunistické politické kultuře států východní Evropy tak hluboce zakořeněny, že by bylo nerealistické očekávat, že se tento problém i po 25 letech vyřeší. Je potřeba vychovat novou generaci občanů, kteří budou připraveni podílet se v těchto společnostech na konstruktivním občanském životě. Občanský projekt takového druhu a významu si vyžádá spoustu času a trpělivosti. Neexistuje žádná možnost rychlé nápravy cynizmu, nedůvěry a pocitu všeobecné bezmocnosti, způsobené desetiletími totalitní vlády. Myslet si však, aniž by skutečná demokracie pronikla ke kořenům společnosti, že „transformace“ je dokončena, přistoupit na tento „mýtus“, zvyšuje pravděpodobnost toho, že rodící se život demokracie ve východní Evropě bude předčasně ukončen, jako se to stalo v období mezi dvěma světovými válkami a živým důkazem toho je současná válka na Ukrajině.

Související články