St basils - Kremlin, Moscow

V čem Západ mylně chápe Rusko

Ivan Krastev Překlad článku ze zahraničí – autor: Ivan Krastev, překlad: Robert Nerpas


Sofia, Bulharsko — Když George Kennan napsal v roce 1946 svůj slavný „Dlouhý telegram“, dopis ministru zahraničí Jamesu L. Byrnesovi, který se stal základem americké politiky omezených vztahů se Sovětským svazem, zmínil v něm Stalina pouze třikrát – navzdory tomu, že ruský vůdce v té době řídil zemi jako imperátor.

O sedmdesát let později lze jméno Stalinova současného nástupce, Vladimíra V. Putina, najít na téměř každé stránce nesčetných úvah a publikací, snažících se pochopit myšlení, které řídí strategické chování Ruska. Obecně je přijato, že pokud pochopíme Putina, pochopíme Rusko. Je to však správné?

V opojných dnech studené války měli Američané tendenci pohlížet na proces sovětského rozhodování jako na černou skříňku: víte, na základě čeho je rozhodováno, víte, co bude jeho výsledkem, ale nemáte nejmenší ponětí o tom, co se děje uvnitř mocenského aparátu. Panovala prostě představa, že sovětská politika byla jak tajemná, tak i strategická. Byl v ní malý prostor pro osobnost či osobní filozofii; jedinou možností byla akceptace systému.

Podle Gleba Pavlovského, bývalého vlivného poradce Putina, je dnešní Kreml stále ještě tajemný, ale již ne strategický. Dle Pavlovského připomíná politika Kremlu spíše hudbu jazzové skupiny – její kontinuální improvizace představuje snahu přežít poslední krizi.

Mnoha lidem na Západě zřejmě jméno Pavlovský nic neříká, ale za pozornost určitě stojí. Bývalý sovětský disident vystudoval historii a postupně se vypracoval na jednoho z „interiérových designérů“ Putinova režimu, který účinkoval v kremelské „jazzové kapele“ po dobu více než deset let. Letos vydal publikaci „Systém Ruské federace“, která se odvolává především na Kennanovy ideje a nabízí aktuální kritiku domněnek Západu o Putinově Rusku (zatím je k dostání pouze v ruštině).

Vladimir Putin | kremlin.ru
Vladimir Putin | kremlin.ru

Na rozdíl od široce přijatého názoru trvá Pavlovský na tom, že poté, co Putin převzal osobní odpovědnost za anexi Krymu a získal podporu více než 80 procent obyvatel, ztratil zájem o každodenní rozhodování. Chce být informován o všem, ale role národního hospodáře je mu lhostejná. Pavlovský píše, že ministři tráví nekonečné hodiny čekáním na pokyny Putina, kterých se však nedočkají, protože Putin je pouze vyslechne. Kreml dnes neřídí Putin, ale jeho nejednoznačnost. Výsledkem je vyostření válek mezi jednotlivými frakcemi mocenského centra.

Dle Pavlovského publikace není dnes Rusko ani ideologickým bojovníkem snažícím se předělat světový řád, ani nesentimentálním realistou zoufale hájícím své sféry vlivu. S hlavní strategii, kterou oživuje Putinův Kreml, nemá nic společného ani tvrzení, že Rusko má právo porušovat mezinárodní pravidla. Ve skutečnosti je pro Kreml porušování mezinárodních norem bez jakéhokoli potrestání zvláštním projevem toho, že je Rusko velmocí.

Rusko dnes dle Pavlovského nepohání hledání vnější síly, ale vnitřní slabost – nedostatek vize pro období po Putinovi. Díky Putinovi je dnes jakákoli politická alternativa nemyslitelná, a celá země se tak octla v pasti jeho úspěchu. Jinými slovy, obrovská podpora Putina ze strany veřejnosti je slabostí, a ne úspěchem – a ruští lídři si to uvědomují.

Náměstek ředitele Putinovy kanceláře Vjačeslav Volodin loni výstižně shrnul celou situaci během mezinárodního setkání analytiků na sezení soukromého valdajského klubu: „Bez Putina by dnes neexistovalo Rusko.“ Ruský politický systém implicitně funguje na předpokladu, že prezident země je nesmrtelný.

Ale i když Putin může být carem, Rusko není monarchie. Jeho dcery jej v Kremlu nevystřídají. Putin je lidem zvolený prezident, jehož politický systém zničil legitimitu voleb jako nástroje pokojné výměny vládnoucí garnitury. Jeho strana Jednotné Rusko je cenným nástrojem pro vítězství ve zmanipulovaných volbách, ale na rozdíl od Komunistické strany Číny postrádá autonomii a ideologickou soudržnost, potřebnou pro zajištění nástupnictví.

Ruské elity, zbavené vizí do budoucna, jsou pokoušeny konspiračními teoriemi a apokalyptickými prohlášeními. Jak běduje Aleksandr A. Prochanov, spisovatel a přední představitel ruských imperiálních nacionalistů, elity si uvědomují, že pokud se pokusí o perestrojku č. 2, neuspějí. Dodává, že je lepší vyprovokovat další světovou válku, než zkoušet zničit Putinovy plány.

Vladimir Putin | kremlin.ru
Vladimir Putin | kremlin.ru

Když čtete Pavlovského knihu, uvědomíte si, že to, co západní analýzy dnešního Ruska zcela postrádají, je mentalita „konce světa“ mezi politickými a intelektuálními elitami v Putinově okolí. Pavlovský zastává názor, že klíčem k pochopení strategického chování Ruska a vnitřní logiky Putinova režimu je spíše zkušenost z katastrofického kolapsu Sovětského svazu než geopolitické zájmy či hodnoty.

V Kremlu dnes nesedí pouze přeživší z období post-sovětského přechodu, ale survivalisté, tedy lidé, kteří uvažují v intencích nejhorších možných scénářů, kteří věří, že příští katastrofa je hned za rohem, kteří těží z krizí a jsou závislí na mimořádných situacích a politice bez pravidel.

Tato komplexní a nepředvídatelná skutečnost je klíčem k pochopení současné ruské politiky spíše než rozmary mysli samotného Putina.

Ivan Krastev je předsedou Centra liberálních strategií v Sofii, stálý asistent na Institutu humanitních studií ve Vídni a komentátor.

12. srpna 2015 | Bulharsko | Sofia

zdroj: www.nytimes.com