btnet_screenshot_20150826_225440

Čím si Putin získal francouzské konzervativce

Benjamin Haddad Překlad článku ze zahraničí – autor: Benjamin Haddad, překlad: Robert Nerpas


Strana vedená bývalým francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym se stěhuje na oběžnou dráhu Moskvy. A všechno je to záležitost domácí politiky.

Delegace deseti francouzských poslanců, především z pravého středu hlavní opoziční strany Les Républicains navštívila minulý měsíc Rusko a Krym s cílem „pochopit, jak doopravdy žije obyvatelstvo“ a bojovat proti „dezinformacím ze strany západních médií.“ Návštěvu zorganizovala, a zřejmě i financovala „Ruská nadace pro mír,“ organizace vedená Leonidem Sluckým, členem Dumy za LDPR, ultranacionalistickou stranu Vladimíra Žirinovského. Sluckij, který je na sankčním seznamu EU i USA, popsal návštěvu jako „největší delegaci západních politiků a poslanců od „krymského jara“.

Ve Francii vyvolala návštěva polemiku. Odsoudil ji francouzský ministr zahraničí, který řekl, že byl „šokován“, a Národní shromáždění se snažilo zabránit poslancům zúčastnit se jí. Dokonce i předsedkyně francouzsko-ruské „skupiny přátelství“ v Národním shromáždění, socialistka Chantal Guittedová, v tiskové zprávě uvedla, že „tento druh iniciativy je v rozporu s republikánskými tradicemi a poškozuje působení francouzské diplomacie.“

Street Art in France: Pinocchio Sarkozy | HypeDot
Street Art in France: Pinocchio Sarkozy | HypeDot –  divaneee.tumblr.com

Poslanci během návštěvy obhajovali anexi Krymu s tím, že jeho obyvatelé jsou „šťastni, že jsou zpět v Rusku“ a že „nezažili válku.“ Fotografie senátora, kupujícího si v Moskvě tričko s nápisem „Obamo, jsi idiot“ v azbuce obohatila debatu o aspekt posměchu a urážek.

Zájem Ruska o vliv v pravicových a levicových populistických hnutích v celé Evropě není žádnou novinkou.  Ve Francii získala Národní fronta Marine Le Penové od ruské banky úvěr ve výši 11.700.000 dolarů, což je zřejmá odměna za podporu ruských postojů v ukrajinském konfliktu touto krajně pravicovou stranou. Je však šokující sledovat, jak se pro-putinovské sentimenty šíří v takovém obrovském měřítku v západoevropské středopravé straně, bezesporu patřící k hlavnímu proudu.

Částečně to mohou vysvětlit rozdíly v zahraniční politice. Poslanci tvrdí, že brání klasickou gaullistickou tradici „nezávislé“ zahraniční politiky rovnováhy mezi Moskvou a Washingtonem. Francouzská zahraniční politika pod vedením Sarkozyho a Hollanda přijala vůči Washingtonu pragmatičtější postoj, který se například projevil v opětovném začlenění země do vojenského velení NATO v roce 2009 a více jestřábích postojích k otázkám, jako je Írán a Sýrie.

Jacques Myard, poslanec, který se účastnil návštěvy Ruska (a také dřívější návštěvy Sýrie a setkání s Bašarem Assadem), řekl, že návštěvu vidí jako potvrzení „principů reality,“ spíše než „pózování“ francouzské diplomacie a dodal, že „Putin je otevřen dialogu,“ a že „bychom měli přestat říkat, že Putin je jako Stalin.“ Myard, který sám sebe charakterizuje tím, že „není ani proamerický, ani proruský, ale profrancouzský,“ vidí francouzskou diplomacii jako rukojmí „ultra-Evropanů v Polsku a Pobaltí“ „řízené Amerikou.“ Ve stejném duchu tweetoval z Ruska: „Francie nemá žádnou autonomní diplomacii, jsme horlivými posluhovači amerického impéria a nemáme vlastní myšlení.“ Taková vyjádření jsou však karikaturou gaullistických postojů, které umožňovaly pružnější ochranu francouzských zájmů, ale zároveň byly naprosto loajální k NATO v klíčových momentech jako např. kubánská raketová krize.

Na tom však příliš nezáleží. Nad rámec zahraničně politické dimenze podtrhuje návštěva Ruska ideologické rozpory a nejasnosti francouzské vnitřní politiky.

Vzhledem k tomu, že většina debat o příštích prezidentských primárkách v roce 2016 se zaměřuje na osobnosti vedoucích kandidátů, Nicolase Sarkozyho a Alaina Juppého, důležitým otázkám budování Evropy, reformy trhu práce nebo integrace se věnuje podstatně menší pozornost. Veřejné mínění je navíc postupně čím dál více ovlivňováno populisty všeho druhu, vytvářejících náladu strachu a obav. Vzájemně se zde proplétají zahraniční politika a domácí hodnoty, a to na zemi, často se doposud pyšnící celonárodní shodou ohledně hlavní zahraničně-politické orientace, velmi neobvyklým způsobem. Ve skutečnosti se podpora Putina stala součástí ideologického balíčku části francouzské konzervativní pravice, ztělesněné v bestselleru Francouzská sebevražda pravicového úvodníkáře Erica Zemmoura.

Zemmour hraje na strunu obav národa z budoucnosti posedlosti obecným úpadkem a ve svém díle popisuje zemi, jejíž elity poklesly na úroveň americké popové kultury, liberalismu a multikulturalismu, což umožňuje přistěhovalcům, zejména muslimům, rozvíjet vlastní kulturu beztrestnosti. Zemmour nemůže v žádném případě tvrdit, že je odborníkem na zahraniční politiku. Přesto „obdivuje“ Putina. V debatě s Danielem Cohnem-Benditem, vůdcem studentské revolty z května 1968 a dnes politikem strany zelených, Zemmour šel ještě dál a řekl, že by raději byl pod vedením Putina než Cohna-Bendita.

Vladimir Vladimirovič Putin | kremlin.ru

V podmínkách, kdy se liberalismus v americkém stylu a bruselští byrokrati stali nepřítelem, „silný muž“ Putin se jeví jako záštita konzervativních hodnot a národní suverenity. V podmínkách, kdy se Hollande svým oponentům jeví jako slabý a nerozhodný prezident (bez ohledu na to, že v otázkách např. Sýrie byl mnohem „jestřábštější“ než Obama), začíná narůstat fascinace tvrdými vůdci. Ta jde dokonce nad rámec Ruska a zahrnuje dokonce takové diktátory, jako je Assad. V březnu navštívili tři poslanci, včetně jednoho, který byl součástí delegace na návštěvě Krymu, Sýrii, aby vyjádřili svou podporu režimu v Damašku.

Joseph Bahout, francouzský profesor hostující na Carnegie ve Washingtonu, expert na Blízký východ, vidí jasnou souvislost mezi ideologickými rozdíly a zahraničně-politickými postoji. „Kromě toho, že se představitelé pravicové „staré Evropy“ nechali zcela mylně přesvědčit, že krvaví diktátoři jsou „řešením“ proti radikalismu a džihádistům (a přitom absolutně nechápou, že právě tito stejní autokraté jsou hlavní příčinou extremismu a jejich přežití tento extremismus posiluje), zdá se, že si vyvinuli patologické okouzlení typem „siláka“; jako kdyby orientální potentáti byli náhradou za ty, koho vnímají jako „západní politické slabochy…“. Bahout dále dodává, že „tímto postojem přesně padají do pasti, nastražené stejnými cynickými režimy, do téže pasti, s kterou bojují jejich západní partneři.“

O mnohém vypovídá také absence reakcí na návštěvu Ruska. Straničtí vůdci v soukromí buď sdílí své rozpaky, nebo se snaží bagatelizovat skutečný účel návštěvy s poukazem na to, že se jí nezúčastnila žádná významná stranická osobnost. Toto mlčení přesto umožnilo vznik provokativních akcí uvnitř strany určených k šíření proruských nálad a zároveň sblížení s krajní pravicí.

Delegaci do Ruska a na Krym vedl Thierry Mariani, ministr dopravy v době Sarkozyho prezidentování a momentálně poslanec, zastupující Francouze žijící v zahraničí včetně Ruska a Ukrajiny. V roce 2010 založil skupinu 42 poslanců v rámci středo-pravicové UMP (nyní přejmenované na Les Républicains), s cílem lobbovat ve prospěch přísnějších opatření v oblasti přistěhovalectví, veřejného pořádku a obrany francouzské identity. Nicméně prezidentských voleb v roce 2012 zaměřila Droite Populaire většinu svých snah na oblast zahraniční politiky, zejména na Rusko, což se projevilo několikanásobným zvýšením počtu provokativních prohlášení a akcí.

Mariani vystupuje s podporou ruských postojů ke konfliktu na Ukrajině, srovnává anexi Krymu se zásahem v Kosovu, odsuzuje „fašisty“ v Kyjevě, nebo prohlašuje, že pozastavení dodávek Mistralů do Ruska oslabí obchodní důvěryhodnost Francie v dalších jednáních, jako je prodej Rafale do Indie (což se nestalo). Hnutí uspořádalo řadu panelů zaměřených na otázky zahraniční politiky (Rusko, Srbsko, Evropa atd.) a otevřelo své dveře pochybným analytikům, většinou populárním na krajně pravicových blozích, ale i takovým nepravděpodobným osobnostem, jako je ministr zahraničí Republiky Srpské nebo 92letý bývalý socialistický ministr zahraničí Roland Dumas, který se nedávno nechvalně proslavil vyjádřením, že premiér Manuel Valls byl pod „židovským vlivem“ své manželky. Mariani má následovníky také v Evropském parlamentu, kde další bývalá členka konzervativní vlády, ministryně Nadine Moranová, nedávno vytvořila 15člennou skupiny nazvanou „Za nový dialog s Ruskem.“

Sarkozy, po návratu z dvouletého důchodu současný předseda Les Républicains, tento posun do značné míry přivítal. V projevu počátkem tohoto roku podpořil většinu rétoriky Kremlu a prohlásil: „Rozdělení Evropy a Ruska je dramatické. Že si to přejí Američané, na to mají právo a je to jejich problém,“ a dodal, že „Krym nelze vinit za to, že si vybral Rusko.“

Nicolas Sarkozy, Vladimir Putin
Nicolas Sarkozy, Vladimir Putin | kremlin.ru

Sarkozy většinou obviňuje vedoucí představitele Evropy z „rok dlouhého“ čekání, “ než zapojili do jednání ruského prezidenta, na rozdíl od jeho vlastních akcí jako francouzského prezidenta během gruzínského konfliktu v roce 2008. Zdroje blízké bývalému prezidentovi odkazují na to, že „této iniciativy se účastní pouze poslanci“ a že zatímco Sarkozy podporuje dialog s Moskvou, návštěva Krymu „dosažení tohoto cíle neslouží.“ Celkově jde o významný posun postojů od doby, kdy v roce 2007 kandidoval na prezidenta a pěstoval si image přítele USA vyslovením slavné věty „Raději bych podal ruku Bushovi než Putinovi.“

Tento trend začíná být pro některé představitele Republikánů nepříjemný. Bývalý premiér Alain Juppé, favorit příštích prezidentských voleb, v dubnu odsoudil „nával akutní rusofilie“ ve francouzské pravici. Jak říká Arnaud Danjean, poslanec Evropského parlamentu, který po dobu pěti let řídil Podvýbor pro obranu: „Fascinace Putinem představuje skutečný filozofický a ideologický ústup, konkrétně odmítnutí politického liberalismu.“ Avšak vůdci strany a její mluvčí o této parlamentní delegaci rozpačitě mlčeli.

Znamení, že pokud viditelně podporujete evropské spojence, nic moc nezískáte? Putinovi se povedlo udělat ze sebe hrdinu populistů celé Evropy. Skutečnost, že jeho poselství se infiltrovalo do některých respektovaných politických stran, by měla být důvodem k obavám pro čím dál víc na okraj vlivu posouvané proevropské liberály.

Benjamin Haddad je mj. vědeckým pracovníkem na Hudson Institute se specializací na evropské a transatlantické záležitosti. 

18. srpna 2015

zdroj: www.thedailybeast.com

 

Související články