Pantheon

Češi v dějinách nové doby 1848-1939

Emanuel Rádl ve svých Dějinách filosofie-novověk, upozorňoval na absenci klasické filozofie v 19. století, která pokračovala ve století dvacátém a je přítomna dodnes. V rozsáhlé eseji autorů, Petra Příhody – lékaře-psychiatra, právníka-politologa Petra Pitharta a historika Milana Otáhala Češi v dějinách nové doby (1848-1939) se odráží podle mého nadčasový a nedoceněný obraz novodobé české společnosti. Domnívám se, že tato esej je jedno z nejopravdovějších a nejkrásnějších děl tohoto žánru v novodobých českých dějinách. Ctím Rádlovo Válka Čechů s Němci, stejně tak Groulíkovo České bloudění 20. stoletím a odvážné nebojácné dílo Krystlíkovo Zamlčené dějiny I-II. Češi v dějinách nové doby (1848-1939) je jediný a opravdový pokus o filosofické zpracování doby tří autorů naprosto rozdílného pojetí. Již jmenovaná díla, včetně recenzovaného, by měla být trvalou součástí českých, minimálně středoškolských a vysokoškolských knihoven.

Domnívám se, že zatím nikdo ani ze západních filozofů včetně Christophera Dawsona, Ericha von Keuhnelt Leddihna a nebo Michaela Nowaka, tak pregnantně nevystihl dobu od poloviny 19. století až do dnešní doby. Dovolím si citovat kapitolu pátou Na slepé koleji – Češi v dějinách nové doby (1848-1939):

Bouře osmačtyřicátého se přehnala západní půlkou evropského subkontinentu jako jeden z vrcholů revolučního neklidu, jehož bylo devatenácté století plno. Na prvý pohled se zdá, že její bezprostřední následky nebyly všude stejné a že její rozličná dějiště sdílela jen nemnoho společných jmenovatelů. Opravdu jich nebylo mnoho, byly však za to důležité. Stačilo, aby uplynula doba jednoho pokolení, a Evropu nacházíme změněnu do základů. Na její politické mapě je to sotva znát, zato její duch – tedy rozpoložení mysli, rozložení věcí vnímaných a přehlížených, směr a povaha lidského snažení a konání – nabývá podoby, která bude určovat běh téměř jedné stovky let, kterou nadobro uzavře druhá světová válka. Je to ten nejslavnější kus měšťanské epochy, té epochy, která pak byla nazvána faustovskou, neboť duchů, jež probudila, se už nedokázala zbýt.

Je to doba velkorysého i bezohledného praktického podnikání hospodářského, státnického i válečného. Zájem o hloubavé přemítání se vytrácí a filosofie přestává být univerzální vědou a svorníkem vzdělanosti. V uprázdněném prostoru se rozpíná přírodověda a vzápětí její nerozlučná družka technika, obě sebevědomé, dobyvatelské a velikášské. Jen umění si uchová smysl pro lidskou niternost, nyní již znevažovanou „subjektivitu“, a snaží se ji připomenout, útržkovitě ovšem, neboť pozbylo již oné vitality, která v minulosti dávala vyrůst jednotným slohům. Při tomto jeho chabém protestu už zůstane: dosud je spíše prostořeký než zoufalý. Každou novou invencí vyvolá živý, avšak pomíjivý zájem. Oblast jeho vlivu se omezuje jen na úzký okruh lidí, zakládajících se na své výlučnosti. Zde pisatel si dovolí vyjádřit názor bývalého ředitele Picassova musea v Paříži, který prohlásil, že Picasso byl destruktorem výtvarného umění, které se z toho nevzpamatovalo dodnes.

PhilosophyNa celé čáře vítězí redukcionistické pojetí věcí lidských, ohlašující se zpravidla slovy „člověk není než…“. Zaniká lidská pospolitost a na její úkor vybují společnost. Vytvářejí se veliké celky, jimž musí malé a svébytné útvary ustoupit z cesty. Lokální, regionální zní stále hanlivěji, stává se čímsi druhořadým a toliko trpěným. Velké celky se rozpínají, tvoří si vlastní duchovní obzory, nadané při vší mělkosti sugestivní přitažlivostí a zaujímají vůči zbylému okolí nevraživý postoj. Národní státy, které k tomu mají předpoklady, zbytňují ve velmoci, z nichž každá by se ráda stala pokořitelkou dosažitelného světa a bez skrupulí si podrobuje mimoevropská území, pokud jim síly stačí. Ze společenských vrstev se stávají znepřátelené třídy, z nichž každá by se ráda stala ručitelkou běhu  příštích dějin. Každé masové hnutí, trvalejší i pomíjivé, se vydává za držitele pravdy.

Generační rozpory, známé v omezeném měřítku i z dřívějška, se stávají celospolečenským jevem. Skromnější lidský typus klasicko-kosmopolitní, případně regionální, přizpůsobený mezím svého konání, ustupuje typu dynamičtějšímu, dravějšímu, který touží tyto meze překonávat, ať je to gründer, národovec nebo stoupenec bojovného hnutí.

V platnost vstupují hořce rezignovaná slova Spencerova (1820-1903): „Jsme hnáni neznámými silami, jimž ideje slouží jen jako průvodcové.“ Suverénní vládkyní se vbrzku stane pouhá síla a směrodatným měřítkem profit, úspěch. Silní a úspěšní prozatím tento stav věcí zastírají nejen před slabými a neúspěšnými, ale i sami před sebou. Otevřenost v tomto směru je dosud pokládána za cynismus, jako např. Bismarckova slova z roku 1850: „Jediným zdravým základem velkého státu… je státní egoismus, nikoli romantika. Není hodno velkého státu přít se o věc, která není v jeho zájmu.“ Přesto si všichni pospíšili, aby se tím řídili.

Celá Evropa optimisticky upírá zrak k budoucnosti, od níž se očekává splnění zjevných i skrytých přání, a nesejde na tom, že jedněm se tak děje už nyní, zatímco těm druhým až za nějaký čas, až vpravdě revoluční zvrat přivodí konečnou úpravu poměrů. Všichni propadají nějaké své ovládané představě. Ve skupinovém měřítku odpovídá tomuto stavu mysli masové hnutí, o jehož roznícení usilují horliví bardi obrody národní nebo společenské, v jejímž pozadí však figuruje nějaká imperiální ideje. Alegorické postavy, třímající v ruce meč, pochodeň, anebo rozbíjející symbolické okovy, ilustrují bojová hesla masového velikášství: Alons enfants de la Patrie, Rule, Britannia, Deutschland über alles, Již vzhůru psanci této země!

Případným čtenářům možná zmíněný text nic neřekne, podle mého názoru z filozofického hlediska vystihuje nejen dobu minulou ale i právě přítomnou. Současný svět je určován globalismem a centrálními vládami, ovládanými silnými lobbystickými zájmy. Lokální, regionální je základem nové společnosti. Romantika, občanská angažovanost, nikoli státní egoismus by měly dostat zpět svůj význam. Řecká moudrost, římské právo a křesťanství se musí opět stát základem Evropy, která od roku 1789, od vypuknutí Velké francouzské revoluce, přes zánik Svaté říše římské, nacionalismus, nacismus a komunismus, dodnes bloudí.