UNHCR

Zpráva o stavu Evropské unie v době uprchlické krize

karel_patak Autor: Karel Paták


Moje zkušenosti s dobrovolnickou prací v táborech Ásothálom a Röszke ve dnech 11. – 13. 9. 2015. Tento text nemá ambici analyzovat uprchlickou krizi, její příčiny, řešení a možné důsledky. Je pouze o konkrétní pomoci lidem v nouzi.

Naše minivýprava, čítající dvě auta a čtyři lidi, měla dva prioritní cíle:

  1. Dovézt a odevzdat humanitární pomoc (jídlo, pitnou vodu, přikrývky, dětské botičky a oblečení) konkrétním lidem, kteří ji nutně potřebují.
  2. Předávání informací o podmínkách v Maďarsku, konkrétních táborech a také o možných komplikacích v souvislosti se změnou tamní legislativy k 15. září.

S výše uvedeným přímo souvisel i návod, jak se dostat po železnici z jihu Maďarska do Rakouska, včetně detailů kolik stojí jízdenka, kde a jak se dá koupit a také odkaz na přestupy a případné překážky na cestě. K tomuto účelu nakonec nejlépe sloužil leták vytištěný v angličtině a v arabštině. Nutno podotknout, že naše malá výprava mluvila anglicky, arabsky, francouzsky a maďarsky. (Můj přínos k tomuto faktu byl zanedbatelný). Naše auta byla naplněna na cestě z Prahy zhruba z poloviny, do plného stavu nás uvedly dvě zastávky v Bratislavě. Jedna v místní katolické charitě a druhou sbírku uspořádala parta přátel – umělců. Další položkou byly prakticky zaplacené náklady na dopravu od dalších dobrovolníků a kamarádů, kteří se pomoci nemohli zúčastnit osobně. Finanční příspěvky se nakonec ještě scházely na našem účtu i v Maďarsku, takže jsme na nákup dalších věcí od dobrovolníků získali dalších několik set euro.

Na nádraží Keleti v Budapešti jsme přijeli v pozdních večerních hodinách a protože pomoc od neziskových organizací na místě byla velmi dobře organizovaná, pouze jsme rozdávali letáky. Naše arabská mluvčí informovala nově příchozí i ústně. Nutno říci, že jen malá část z uprchlíků má relevantní informace. Většinou pouze ví, že jsou v Maďarsku a že chtějí do Německa a někdy ani to ne. Dále jsme pro ně zjišťovali odjezdy vlaků na sever a několika málo jedincům pomohli s orientací v Humanitarian Aid Point na místě. Například informací, kde dostanou jídlo, pití, kde jsou záchody a podobně. Lidé tam byli velmi utahaní a také vystrašení. Což nám předvedla jedna paní, která se po zkušenostech z Řecka a Srbska dala na útěk, poté co uprostřed rozhovoru s námi nedaleko zahoukal vůz místní záchranné služby.

Lidé byli značně unavení, uspokojující své základní lidské potřeby a diskutující o dalším vývoji. A přeci jen – atmosféra byla o dost uvolněnější než později na jihu. Zde již fungovala dobrovolnická pomoc jako dobře namazaný stroj. Z části jistě proto, že velká část uprchlíků odešla na vlastní pěst na sever pěšky poté, co maďarské dráhy stoply vlaky do Rakouska. Ty se měly opět rozjet až o den později. Při rozhovorech s uprchlíky jsme se dozvídali podrobnosti o chování vůči nim v jednotlivých státech a také o tom, jak funguje převaděčská mafie. Konkrétní případ: za dopravu 200 km na okraj Budapešti zaplatila posádka auta 1200 euro. Pomíjím fakt, že původní domluva byla 1000 euro až před nádraží. Potěšujícím faktem byla pro nás poměrně častá přítomnost českých a slovenských dobrovolníků, kteří většinou přijížděli jako jednotlivci, případně v malých skupinkách. Spát jsme šli asi ve 3:00 do bytu, jedné ve městě studující a pracující krajanky.

V sobotu jsme se přesunuli na jih. Bylo evidentní, že zde je situace akutnější. Jeli jsme nejprve na nádraží do Szegedu, odkud vlaky směřují z úplného jihu Maďarska na sever do Budapešti. I zde byla zajištěna pomoc od dobrovolníků. Konkrétně z rakouských organizací. Navíc zde působil místní občan arabského původu, který sloužil pro uprchlíky jako koordinátor. Ti zde však v této chvíli až na pár jednotlivců nebyli, neboť touto dobou vlaky pro změnu nejezdily odtud na sever. Maďarská vláda měnila rozhodnutí operativně s ohledem na vývoj situace a s ohledem na svoje potřeby. Tento pán nám nabídl nocleh u sebe, pokud se nám to bude hodit. Podotýkám, že nás v životě neviděl a znal nás cca 5 minut. Na místě jsme dostali info, že máme vézt svou pomoc do tábora v Röszke. Tam, že je situace kritická a na místě je potřebná každá ruka, noha a mluvící pusa. Již před táborem jsme z auta zahlédli různě ve skupinkách polehávající uprchlíky, často celé rodiny. Zahlédli jsme i honičku skupinky asi dvaceti kluků s policií, kdy se patrně chtěli vyhnout zadržení a registraci na území Maďarska.

Po příjezdu k táboru nás překvapila jeho civilizovanost, pořádek, čistota a také to, že nevypadal, že nás potřebuje a že několik autobusů uprchlíky právě odváželo pryč. Po rozhovoru s policistou, který naše věci nechtěl s tím, že mají všeho dost a poslal nás do 400 km vzdáleného Debrecenu, nás uklidnila jedna z maďarských dobrovolnic a poslala nás do nedalekého neoficiálního tábora u obce Ásatthalom. Netušili jsme ještě, že několik set metrů od tohoto tábora je v Röszke ještě jiný tábor, obrovský kemp, kam přímo ústí ty známé koleje ze srbské strany a kudy přímo přichází několik tisíc lidí denně. Ásatthalom: jedná se o tábor mezi poli u křižovatky cest vedoucích ze Srbska do vnitrozemí. Na místě je cca 200-700 lidí, počet se odvíjí od toho, jak ve skupinách přicházejí a jak je policie autobusy odváží. Podle informací, které podávají, údajně do Budapešti, či dokonce až do Rakouska. Nicméně ne vždy uprchlíky informují skutečně pravdivě. Na místě jsou asi tři dobrovolnické skupiny – místní, rakouská a slovenská Magna, ke které se po domluvě připojujeme.

Uprchlíkům předáváme základní informace. Stejně jako v Budapešti podáváme u stánku jídlo, nějaké prádlo, hygienické prostředky a hlavně ponožky a boty. Dá se říci, že všichni, tak jak putují pěšky několik dní v kuse i 10-12 hodin a často v sandálech, mají hodně zdevastované nohy. Proto je po botách největší poptávka. Jeden z nejsilnějších momentů pro mě byl, když jeden z migrantů, který přišel včas (bot je málo), zul sešlapané, mokré, páchnoucí tenisky, vybral si zachovalejší a odešel, za pár minut dorazil jiný v rozpadajících se sandálech a tyto úděsné boty, na které já sahal jen v rukavicích, prozkoumal, s odporem očichal, ale potom nazul a odešel v nich. Dále jsme urychleně, než půjdou děti spát, obcházeli na trávě sedící skupinky rodin s dětmi a rozdávali teplejší kousky oblečení na noc. Většině lidí se podařilo zajistit jednovrstvé stany, které lze pořídit již do 10 euro. Těm, na které se nedostalo, jsme rozdávali přikrývky a i ručníky, ať se do nich alespoň na noc zabalí. Drtivá většina lidí pocházela ze Sýrie, mluvil jsem i s jedním klukem z Bangladéše a s několika lidmi z Iráku.

V táboře panoval nepořádek a obestíral ho zápach z mobilních toalet a ze dvou kontejnerů, které byly beznadějně přeplněné. Odpadky a obaly od jídla a oblečení vůbec nebylo kam dávat. Pokusy o úklid probíhaly jak ze strany dobrovolníků, tak i běženců, ale než se nasbíral pytel, kterých také bylo málo, zrovna tolik věcí se za stejnou dobu ocitlo na zemi jinde. V těchto počtech lidí a jejich pohybu to domácí komunál nemohl stíhat, ani kdyby chtěl. Kolem desáté večer jsme byli požádáni o převoz mladé paní za manželem k rodině do jiného podobného tábora a při té příležitosti jsme se rozhodli, že se podíváme do tábora v Röszke. Nicky – pracovnice Magny, která jela s námi, situaci monitorovala již několik dní a samozřejmě i na místě pomáhala. Už cestou bylo jasné, že jedeme jinam, než jsme byli odpoledne. Tento tábor měl uzavřený vjezd, hlídkovala před ním policie a my tak museli naši pomoc vzít v taškách do rukou. Tábor je na evropské poměry opravdu veliký, přechodně se v něm zdržuje několik desítek tisíc lidí a například jen tuto „naši noc“ podle údajů místní policie do tábora přišlo dalších 4500 lidí. Celý je zřízen na poli, je tam tedy hliněný podklad, v kterém klopýtáte o brázdy. Je poset na těsno postavenými stovkami až tisíci stany různé velikosti a kvality, které zajišťují dobrovolníci a humanitární organizace. Ty se starají rovněž o výdej jídla, pití, oblečení a provoz lékařské služby. Na místě jsme viděli časté případy poranění nohou, podchlazení (hlavně u dětí), dehydratace či totálního vyčerpání, kdy lidé museli být podpíráni, aby došli ke zdravotníkům.

Po seznámení se s chodem tábora jsme vyrazili na naši hlavní misi, na ony legendární koleje, po kterých přichází každou minutu desítky vyčerpaných lidí všech národností, náboženství a věkových kategorií. Pobrali jsme do rukou vše, co jsme mohli unést a vyrazili po kolejích vstříc příchozím. Dostali jsme se tak do situace, že jsme byli první lidé, kteří s nimi na území EU mluvili.

Je absolutní tma, máme dohromady jen jednu čelovku. Nejprve vždy slyšíte kroky, cinkání, někdy tlumený hovor nebo dětský pláč. Pak se zvolna ze tmy začnou vynořovat pomalu kráčející postavy, únava je viditelná již na první pohled, vždyť jen po těch pražcích mezi kolejnicemi kráčí tři hodiny. Po té, co je oslovíme, je na první pohled vždy patrná nedůvěra často i strach z nového. Neví, čeho se tu mohou dočkat. Rozdáváme oblečení, zejména dětem, předáváme informace, z nichž je nejvíc zajímá, kde se nacházejí, co je to před nimi za světla (tábor) a zda budou muset odevzdávat otisky prstů. Máme pro ně nachystaný univerzální uvítací informační proslov, který zhruba vypadá takto: “Hello, vítejte v Maďarsku, jste v EU. Před vámi je uprchlický tábor, kde si můžete odpočinout, najíst, napít a vyspat se. Na místě jsou lékaři, spousta dalších dobrovolníků a také policie, která ale otisky prstů tady chtít nebude.“

Po tomto seznámení obvykle následují již přívětivější obličeje, často úsměv, objetí a hovory stylem: odkud pochází, jak dlouho jdou, kolik dětí, rodinných příslušníků zanechali v Sýrii (Syřanů je jistě přes 3/4, ale spíš více). Dále třeba jak jsou děti staré, jak se jmenují apod. Prostě jako kdekoliv jinde na světě. Je to celkem silně emocionální vidět vystupovat ty davy potichu ze tmy, připomíná mi to nějaký biblický výjev. Tím spíš, když jsou ty ženy zahaleny na blízkovýchodní způsob. Napadl mě biblický termín Exodus. Těžko popisovat, nutno prožít. Dar pro obě strany. Takto jsme strávili cca 2-3 hodiny, kdy jsme uvedli (obrazně) do tábora možná několik set lidí. Během té doby jsme rozdali všechno oblečení, asi třikrát upadli ve tmě a asi desetkrát se zastyděli za naše politiky, kteří nejsou v bohaté EU schopni pro tyto lidi obstarat ani deku. Tedy vlastně já, kolegyně možná cítili totéž, ale neptal jsem se. Je to spíš o tom, že pak všichni mlčíme a převládají vnitřní emoce.

Spát jsme šli asi ve 4 hodiny ráno opět v táboře v Ásotthalom, kam jsme se nad ránem vrátili. Spali jsme v autech na kraji tábora. Ráno jsme se přesunuli do Szegedu (15 min), abychom získali jídlo pro tábor. Cestou jsme svezli dva asi padesátileté iránské utečence do města k vlaku. Velmi nám za to děkovali. Byla neděle a nám došlo až ve městě, že obchody mají zavřeno a tudíž jsme museli shánět jídlo porůznu. V centru města a u benzinových pump. Jestli tohle není selhávání státu, tak už nevím.

Nakonec jsme sehnali vše, včetně jednoho totálního vykoupení celé pekárny, kdy už tam nezbyl ani preclík a paní prodavačka mohla jít dříve domů ze zaměstnání. Trvalo to však celkem dlouho. Vrátili jsme se až ve 14:00 a po předání materiálu dobrovolníkům jsme už museli vyrazit na cestu zpět. Cestou ještě rozdáváme uprchlíkům, kteří vychází na silnici z lesů na maďarsko-srbském pomezí a směřují pěšky do Szegedu, balenou vodu a tím se se zónou humanitární krize loučíme. Domů jsem dorazil až těsně po půlnoci. Zastavili jsme se totiž v Budapešti kvůli vrácení klíčů od bytu a v Bratislavě, kde bydlí část týmu.


Ti lidé (běženci) jsou skutečně ve špatné situaci, jak životní, tak materiální a často už i zdravotní. Bez ohledu na to, zda nakonec po azylových řízeních skončí tady v Evropě, nebo budou vráceni mimo území EU. Je ostudou bohaté Evropy, že se nepokouší o větší pomoc.

Osobně mohu říci, že naše snažení, pro mne byl obohacující zážitek. Byť ne úplně pozitivní. Ale všem, kteří věří, že i ONI JSOU LIDÉ, ho opravdu doporučuji. Už jen proto, abychom si uvědomili, co je to za velké štěstí spát ve své posteli a moci se najíst ve chvíli, kdy mám hlad. Jedince, kteří se vyjadřují o domnělých špatných vlastnostech běženců, nechápu. Mají stejné starosti, radují se ze stejných věcí jako my a pláčou ze stejných pohnutek jako my. Vše jsem viděl za ty dny mnohokrát. Při spánku v autě v táboře, v noci v kempu, mezi obrovským množstvím uprchlíků, za naprosté tmy, JSEM SE CÍTIL BEZPEČNĚJI než v Praze na konečné tramvaje …

 

Související články