masouzeniny2

Cesta do hlubin Čecháčkovy duše 1 – Odpor proti totalitní zvůli

Autor: Jan Hodic


Než se vrhneme na samotné téma prvního z cyklu článků, dovolte mi nejprve pár slov o tom, čeho se tento cyklus bude týkat. Kladu si za cíl zmapovat v české společnosti co nejvíce názorových podivností, nesmyslů a polopravd, uvádět je na pravou míru a polemizovat s nimi. První díl se bude týkat nejen bratrů Mašínových, ale i odboje za druhé světové války, otisku jeho výkladu komunistickou propagandou do duše českého národa a taktéž občanské statečnosti. Bude se týkat kolaborace s úřední mocí, která zároveň jedinci uděluje marginální výhody, aby mu současně zavírala sousedy, šikanovala jejich děti a i vraždila, v závislosti na dějinné fázi svého vývoje prostřednictvím soudu nebo bachařů.
Zásadním problémem je jakási kolektivní paměť. Rozdíl ve vnímání nacistické okupace a komunistické vlády lze rozebrat fázi po fázi.

  1. Jakási „předběžná příprava“, to jest na jednu stranu byl národ připravován před Mnichovem na svého protivníka, byl znám dopředu, brán nacionálně, byl ostře ohraničen. Naproti tomu Sověti byli v roce 1945 vítáni obrovskými ovacemi jako osvoboditelé. Přístup ke Komunismu i Nacismu byl ze strany orgánů ČSR před válkou podobný, avšak Nacismus zde neměl nikdy za sebou výraznější kulturní frontu. U Komunismu tomu bylo jinak. A může snad někdo jako Werich propagovat masové vraždy? Já odpovím, že byl naivní, stejně jako Seifert a další. Lidé bez většího smyslu pro logiku se naštvou a najdou si důvod proč (v lepší případě) brát komunismus jako méně hrozný, v horším pseudoargument na jeho obhajobu.
  2. Komunismus měl mnohem více vývojových fází. Faktem je, že padesátá léta si kromě bachařů a vězňů, tudíž osob se vzpomínkami, na které se nezapomíná, nepamatuje pořádně živě nikdo a při výuce dějepisu se mnohem větší důraz klade na II. světovou válku nežli na ně. Padesátá léta a nejhorší teror trvaly do roku 1960, veřejné procesy hlavně v období prvních pěti let, během kterých měl režim dost času si většinu obyvatelstva koupit, aby to národu v roce 1953 za měnové rofermy opět sebral. Potom si své ovečky opět koupil, nalhávaje jim že na západě je spáleniště, což jim tvrdil tak dlouho, dokud nepadl. Dávám někomu drobky, u sousedů mají mazanec ale nebudu mu to říkat. Přelomem byl rok 1968. Zatímco do Srpna za ÚV KSČ stála většina veřejnosti, tento moment důvěru naprosto zlomil. Normalizace pak již zklamání přetavila ve všeobecný rozklad morální, duchovní a hmotný. Proč zde toto vypisuji? Protože Nacismus tyto hnilobné fáze něměl. Jeho zakladatel a tvůrce žil až do jeho konce, celou dobu vydržel být stejně brutální a nic nezakrývající, zatímco po smrti Stalina a odhalení kultu osobnosti se staronoví hodní strýčkové tvářili, jako by se jich to předtím vůbec netýkalo.800x800_BOS211ad0_zemedelci1
  3. V kolektivní paměti hraje, bohužel, svou roli i množství mrtvol. Zatímco počet obětí Okupace 1939-1945 byl zhruba tři sta tisíc, tudíž se musela každého smrt alespoň někoho dotknout, mrtví z procesů let padesátých zněli často jako „z dálky“. Daleko větší dopad na řadu lidí měla režimní šikana, zatímco do Joachimsthalu, Jáchymova byli posláni zejména ti, u kterých režim odpor očekával. Drtivá většina si pamatuje opravdu pouze Normalizaci, kdy odpovídajícím způsobem odporu bylo uchovat si zdravý rozum v disidentu a pobytem na zdravém vzduchu v profesi geodeta. Nepamatuje si zbrojení, přípravy na další globální konflikt a seznamy popravených na ni působí jako jiný příběh. Čecháček má tendenci porovnávat normalizační disent a Chartisty s odbojovými skupinami let padesátých, nebere v potaz naprosto odlišné podmínky existence skupin. Mašíni měli proti sobě systém s milicemi, které neváhal použít (systém roku 1989 jich nepoužil). Systém, za kterým stále ještě značná část, zejména méně vzdělaná, stála. Chartisté by si v roce 1950 vysloužili popravčí četu nebo mnohaletý žalář.
  4. Prorostlost. Byť udavačství bylo i za Protektorátu rozšířenou volnočasovou kratochvílí mnohých, po nichž to nikdo nechtěl zejména z takových šlechetných důvodů jako vlastní prospěch, osobní
    msta a jiné, hranice mezi tím, co je spolupráce a co odpor byla značně jasná. Za komunismu, vzhledem ke značné době jeho trvání, byla většina obyvatelstva odsouzena k nějaké formě spolupráce s režimem. Pionýr, svazáctví, členství ve Straně kvůli studiu dětí, to vše byl poměrně běžný jev. Nacisté s Čechy jako takovými ani v budoucnu příliš nepočítali, proto nemělo smysl se jakkoliv snažit přesvědčit místní ke větší kolaboraci nežli pilně pracovat, potažmo horentními sumami přesvědčit národ k vydání hledaných osob z řad odboje. Člověk si jen těžko přizná, že spolupracoval, NĚJAK A JAKKOLIV s někým, kdo měl na svědomí zvěrstva a zemi řídil do pekel. Jakýkoliv režim zase v první řadě chce odebrat legitimitu komukoliv, kdo proti němu bojuje, zejména děje-li se tak způsobem účinným.

Mašíni za sebou nechali mrtvé v boji proti režimu, který mrtvé produkoval již jen ze své podstaty. Proti režimu, který na Sibiři zabil mnoho lidí mrazem nesmyslnou prací na nesmyslných stavbách. Proti režimu, který v té době zcela neomylně spěl k vyvolání podobného masakru, který Evropa jen několik let předtím zažila. Režimu, který při své síle jinak než zbraní svrhnout nešlo, tvořeném lidmi, kteří ani ničemu jinému nežli zbraním a násilí pořádně nerozuměli. Proti takovému systému nelze bojovat pouhým slovem. Mašíni byli hrdinové své doby. Udělali, co udělat měli. Jenom škoda, bylo jich s dalšími pouze pět…

Jan Hodic je členem TOP 09, studentem MFF UK. Činný v antikomunistických sdruženích.