clanek_uvodka

Petr Pithart: „Neustávejte. Já vám věřím.“ (projev z Albertova dne 17. 11. 2016)

Dokument – autor: Petr Pithart

Pražský Albertov byl jedním z hlavních míst, kde si obyvatelé České republiky dne 17. listopadu 2016 připomínali historické události spojené s tímto dnem, kdy proti studentům v roce 1939 krvavě zakročili němečtí nacisté a o 50 let později komunistická moc. Mezi návštěvníky převažovali právě studenti vysokých škol různých oborů a z různých koutů České republiky. Největší odezvu sklidil projev bývalélo předsedy české vlády Petra Pitharta. Znění tohoto projevu přinášíme v plném znění.


Milé kolegyně, milí kolegové, vážení přátelé.

Už je to dávno, kdy jste tu byli poprvé. Vy, tehdejší studenti, tenkrát o sedmadvacet let mladší. Jací jste byli? Byli jste skvělí. Byli jste první. Dohodly se tehdy velmi různé skupiny studentů, že na tomto místě zorganizují vzpomínkové shromáždění. Úřady je stěží mohly nepovolit.

Měli jste totiž v ten den roku 1989 mocného spojence – a to vám chci zvlášť připomenout –, totiž naše dějiny, které jsou jako ponorná řeka: Někdy to vypadá, že snad ani žádné nemáme, pak se ale vynoří na povrch a pomohou pohnout stojatými vodami. Také tenkrát pomohly. Sedmnáctý listopad přece nepřímo, ale zcela jasně odkazuje také ke vzniku samostatného státu, k masovým demonstracím proti protektorátnímu režimu 28. října 1939.

 

 

Shromáždění tady na Albertově se proměnilo v demonstraci a moc zasáhla hrubou silou. Ale mlčela o tom, co se stalo. První použitý komunikační prostředek byla – a nikoli poprvé v našich dějinách – jeviště divadel; odtud se diváci toho dne dovídali od studentů DAMU a pak herců jako první, co stalo na Národní. Možná málokdo věděl, že podobně se šířila zpráva o prohlášení samostatnosti 28. října 1918. Pak jste hned vyhlásili stávku a hlavně, přičinili jste se o to, aby se zpráva o ní, o vašich protestech a požadavcích, rozšířila po celém, tehdy němém a hluchém Československu. Přitom žádné mobily nebyly, natož sítě.

Těch sedmadvacet let je hodně, hodně dávno. Kdyby ve svých sedmadvaceti letech vzpomínala na svůj vznik první československá republika, pak by se psal podzim roku 1945, na květen příštího roku by se chystaly první poválečné volby, ve kterých budou moci kandidovat jen strany, které se navzájem povolí. Jakoby za trest za to ty nekomunistické utrpí porážku. Vykročilo se tehdy na šikmý svah k únoru 1948 a pak k teroru padesátých let. Jen málokdo to ale tehdy, po prvních sedmadvaceti letech, předvídal.

Co předvídáme dnes? Po sedmadvaceti letech od listopadu 89?

Dnes žijeme v parlamentní republice, ale není málo těch, kteří by chtěli mít v čele státu vůdce. Aby se mohli bezstarostně spoléhat na to, že ten nahoře všechno za ně zařídí. Máme dobrou ústavu; horší je, že nám málo vadí, když se jí nedbá. Lišíme se, zdá se, od vyspělejších zemí ze všeho nejvíc právě neochotou respektovat pravidla, je to bohužel takový český národní sport: ošidit stát, úřad, instituci, obchodního partnera. Sport, na který jsme dokonce jaksi podivně hrdí: Na nás si nikdo nepřijde, ani ti v Bruselu. Ale oni si přijdou.

(autor: Ludvik Hradilek)

(autor: Ludvík Hradilek, zdroj: fotogalerie Aktuálně.cz)
Tentokráte to ale máte v rukou: jste přece, nebo brzy budete, voliči. Říká se to o každých volbách, takže neřeknu, že ty následující budou nejdůležitější. Ale myslím si to.

Ve volbách příští rok na podzim moci vybrat vedle normálních stran také firmu, dokonce rodinnou firmu, firmu stále více prosperující. Věřím, že nám včas dojde, že každá firma má své personální oddělení, kde jsou připraveny formuláře s výpověďmi.

To je přece firma. A firma se liší od politické strany také tím, že se v ní doopravdy nehlasuje, leda tak na teambuildingových setkáních, o tom, jestli bude po večeři tanec nebo společenské hry.

Mluvil jsem nedávno v Rudolfinu o tom, jak a kam se pohybuje český rak. Nejenže leze pozpátku, razí tu svou cestu neznatelně, po milimetrech, po centimetrech. Mne osobně slovní ujišťování vládních politiků o tom, že oni ručí za to, že jsme a provždy budeme součástí Západu, nepřesvědčují. Ani se nenadějeme, a mohli bychom se octnout v objetí partnerů z Východu, třeba toho, o kterém jsme se dozvěděli, že je prý strategický a že umí dobře stabilizovat umrtvenou společnost. Sledujeme, že u nás okázale nakupuje. Ale tím to končí.

Nedejme se napálit, chtějme například vědět, která nebo které politické strany, kteří politikové nebo vlivní lidé kolem nich jmenovitě mají z hospodářských a obchodních vztahů s Čínou finanční prospěch.

Před čtyřmi lety jsem se rozhodl – zcela dobrovolně – odejít z politiky, abych se mohl vrátit na svoji alma mater, potkávat se s vámi, se studenty, poznávat vás, a snad vám, alespoň některým z vás, něco povědět jako učitel, ale hlavně se leccos sám dozvědět od vás.

Dnes jsem vás sem nepřišel burcovat, přišel jsem vám říct jen to, že vám věřím. Pokud by bylo potřeba nechat se vyburcovat, dokázali byste to sami.

((autor: Ludvík Hradilek)

(autor: Ludvík Hradilek, zdroj: fotogalerie Aktuálně.cz)

Vidím a slyším kolem sebe v poslední době něco jako silné rojení, dříve neznatelné. Znamená to, že vnímáte, co se děje, a také, co se neděje, ačkoli by se dít mělo.

Jste studentky a studenti z celé České republiky. Všech možných oborů. Víte z vlastní zkušenosti, že v různých částech země se nežije lidem stejně dobře a že je to stále větší a větší problém. Ale není tomu tak proto, že by se pomyslná pražská kavárna cítila být nadřazena venkovské hospodě. Také nevím o tom, že by se tu někdo sám označoval za elitu. To se u nás nenosí a nikdy nenosilo. Jsou to, jak se říká, přání otcem myšlenky.

Tyhle rozeštvávající předhůzky zavánějí rudohnědou demagogií a připomínají doktrínu třídního boje.

Patřilo přece a pořád ještě patří k světlým stránkám plebejství české demokracie, že v našich hospodách popíjejí spolu pivo inženýr a zedník, že v kavárně si u jednoho stolu povídají učitel a šofér. Tak tomu mnohde jinde ve světě není. Ale opravdu pozor, aby to tak zůstalo. Bylo by neštěstí, kdyby nálepky jako pražská kavárna a venkovská hospoda vyznačovaly napříště skutečné štěpné linie našeho národa. Tyto linie, tyto pukliny, podle mého názoru vytváří globalizující prostředí, které jaksi samovolně zvětšuje nespravedlnosti špatně, nikoli málo regulovaných trhů.

Nevěřme ani tomu, že za všechny nevyřešené problémy může politická korektnost politiků a zejména prý intelektuálů. Zrovna my, řekl bych, že dosti prostonárodní Češi, Moravané a Slezané, máme pro politickou korektnost uděláno! Nepřistupujme na taková matení pojmů českými Trumpy.

Bylo mezi vámi před lety slyšet, že vám někdo ukradl revoluci. S revolucemi už to tak bývá, že je někdo ukradne. Ve skutečnosti v zemi ochabla občanská bdělost. Proto se místo revolučních přemetů raději spolehněme na trvalou kritickou aktivitu. Nenechme se odradit ani tím, jak občanskou společnost poslední dva prezidenti vykazovali z veřejného prostoru. Kdo prý neprošel ohněm voleb, kdo je v tomto smyslu bez mandátu, říkali, nemá co mluvit do politiky. Je to nesmysl, je to právě opačně.

Politické strany bez inspirací a tlaků občanské společnosti tápou a bloudí, hubnou na pouhé aparáty, ale neztrácejí moc.

Vaše rojení v posledních letech ukazuje, že občanská společnost posiluje. Nedělám si iluze: studentský politický život bývá efemérní záležitostí, i když někdy velmi spektakulární. Víme všichni, že přijde zkouškové období, prázdniny, a v úlu se to zase uklidní. To je normální.

Pořád už ale budete občany, zkoušky nezkoušky. Pořád budete voliči. K volbám podle statistik mladí lidé moc nechodí. Doufám, že se to netýká vás. A nemyslete si, že to vykompenzujete sem tam nějakou demonstrací či happeningem. Jednejte tak, aby se ti z vás, kteří se úspěšně uplatní v bohatších zemích, a přeji vám, aby takových bylo co nejvíc, aby se chtěli vracet domů jako do slušné, spořádané země a byli ochotni pro ni pracovat. Z vděčnosti k těm, kteří tu byli před námi, ze solidarity se současníky a z odpovědnosti k těm, kteří se tu teprve narodí.

Byli jste tenkrát skvělí. Jací jste dnes, to vám nebudu říkat já, to byste měli vědět vy sami.

K čemu jste odhodláni, co budete ochotni obětovat – ano, obětovat – ve prospěch liberální demokracie, která začíná být v celé střední Evropě ohrožená, za co vám stojí evropská, západní orientace naší země, to víte vy sami nejlépe.

Buďte kritičtí, v neposlední řadě sami k sobě. Mluvte o tom všem nahlas, pořád, nejen dnes. Neustávejte. Já vám věřím.

17. listopadu 2016

 

Petr Pithart je bývalý předseda české vlády v rámci federace (1990 – 1992) a pozdější předseda Senátu. V letech 1960 – 1968 byl členem komunistické strany. Byl jedním ze signatářů Charty 77 a angažoval se v oblasti samizdatové literatury. Na konci roku 1989 se stal členem Koordinačního centra Občanského fóra, ze které byl 30. ledna 1990 kooptován jako poslanec do Federálního shromáždění.

 

zdroj: záznam ČT

(autor úvodní fotografie: Tomáš Kozel)

 

Související články