Článek – autor: Michal Majzner
Když jsem se v prosinci poprvé dozvěděl o Pochodu pro Aleppo (Civil March for Aleppo), doufal jsem, že se uskuteční. A stalo se. Ale proč? Jaký to má celé smysl? Takové otázky si kladu od té chvíle znovu a znovu… A našel jsem nové odpovědi.
Pro pořádek uvedu, že později jsem se stal jedním z českých dobrovolníků, kteří naši část pochodu pomáhají uskutečnit. To sice přináší jistou zaujatost mého pohledu, hlavně však nějaké informace „z první ruky“. Nejdříve je ale třeba zmínit prohlášení hlavních organizátorů, kteří píší, že se jedná o mezinárodní pochod lidí, kteří chtějí „přemoci bezmoc“ tváří v tvář nekončící válce v Sýrii. Cílem pochodu je více upozornit na tamější velmi špatnou humanitární situaci. Konkrétní požadavky zahrnují například humanitární koridory z obležených míst a ukončení bombardování civilistů. Jak organizátoři píší ve svém manifestu, již nechtějí jen bezmocně čekat, než válka skončí a doslova píší:
Nikdo nezasluhuje to, čím ti lidé procházejí. Nejde o žádnou „normální válku“ když jsou bombardovány nemocnice s dětmi.
Symbolem pochodu je bílá vlajka a snaha o pomoc „civilisté civilistům“. V průvodu jdou především občané evropských zemí, ale také samotní Syřané. V prosinci pochod vyrazil z Německa a v lednu 2017 prochází přes Českou republiku.
A teď ke smyslu pochodu pro mne. Zúčastnil jsem se dvou akcí. Z každé si odnáším jeden důležitý důvod a přidám jeden svůj.
Propojování aktivních evropských občanů
V předvečer příchodu celého průvodu do Prahy jsem se zúčastnil setkání s organizátory. Hlavní organizátorka a zakladatelka pracovala v Německu jako novinářka, ale původem je z Polska. Bylo tam dalších pět organizátorů, kteří jsou také z Polska a zhruba pět nás, českých organizátorů. A na této poradě jsem si uvědomil důležitost pochodu pro nás, pro Evropany. Pochod umožnil zcela novým způsobem, napříč zeměmi propojit lidi ve společném spontánním projektu. Jde od vesnice k vesnici, od města k městu a propojuje jinak geograficky vzdálené, podobně smýšlející lidi. Mezinárodní situace a vzestup nacionalistů naznačuje, že to bude stále potřebnější. V budoucnu, po pochodu. Tolik první, evropský důvod.
Více informací, více tlaku na rychlou pomoc syrským civilistům
V neděli večer jsem spoluorganizoval v MeetFactory debatu „Jak pomoci Sýrii?“. V panelové diskuzi vystoupil i Pavel Gruber, ředitel organizace Lékaři bez hranic v České republice. Od něj jsme se dozvěděli například tyto informace:
V Sýrii je nadále přibližně 2-5 milionů lidí v obležených městech (…) Za normálních okolností by byla Sýrie naší největší humanitární operací. Ale skoro nás tam nepouští. (…) Pracovníci v nemocnicích měli na výběr, zda budou dále sdílet své GPS souřadnice s válčícími stranami. Většina nemocnic se rozhodla je nesdílet. Považují to po zkušenostech za bezpečnější postup (…) Máme tým v Idlíbu a nemocnice tam jsou nadále pod palbou.
Jak je vidět, i přes pád Aleppa a připravované mírové snahy není obrovské utrpení lidí v Sýrii stále u konce. Není problémem, že by lidé z celého světa nechtěli pomáhat a darovat. Problémem je nedostatek politického tlaku světové veřejnosti na to, aby se tam pomoc mohla dostávat. Aby barbarské útoky na civilisty skončily a začaly být vyšetřovány. Ano, nemocnice jsou omylem zasaženy v téměř každé válce. Ale opakované, záměrné útoky na civilní cíle? To svědčí o naprostém selhání světového společenství. Demonstrace u nás nepomáhaly, jsou přehlíženy. Pochod je silnější a zároveň spojující informační nástroj a inspirace do budoucna pro podobné příležitosti. Pomáhá o tomto humanitárním problému efektivně a více mluvit, pomáhá pomáhat Sýrii. Aby se nezapomnělo na zločiny.
Pojmenování souvislosti mezi diktaturou a válkou
Tím se dostávám ke svému osobnímu, řekněme politicko-humanitárnímu důvodu. Pro mne osobně je velkou motivací a souvisí se dvěma předešlými. V syrské válce zahynulo přes 400 tisíc lidí, celá země je rozvrácená a miliony lidí uprchly. Trvá již přes pět let a je nesrovnatelná s jinými konflikty jak svojí brutalitou, tak následky, které dolehly i do Evropy v podobě mnoha uprchlíků. Přesto se najde mnoho lidí, kteří srovnávají nesrovnatelné – válku v Sýrii s válkou v Libyi nebo v Jemenu. Každý lidský život je cenný, ale rozsahem jde o zcela jiné konflikty. Proto je u nás takové srovnávání důkazem buď velké neznalosti, nebo snad velkého vlivu prokremelské propagandy či antiamerikanismu za každou cenu. Nelze nevidět zamlžování zločinů, které byly způsobeny především dvěma diktátory – Asadem a jeho ochráncem Putinem. Vinu na konfliktu mají jistě i další země (samozřejmě vidím i odpovědnost Spojených států amerických, po jejichž zásahu vůči krvavému diktátorovi zůstal sousední Irák bohužel v ještě horším stavu, tedy jako základna pro teroristy z Daesh). Stejně jako ve 20. století jsou i v tomto století největší tragédie ale způsobovány diktátory, kteří se zbavili demokratické kontroly, moc pohltila je a posléze i jejich země. Nebo je to snad jinak? Pokud si nějakou analýzu neuděláme a nepochopíme mechanismus vzniku válek, nemůžeme se ani efektivně bránit budoucím neštěstím, které mohou znovu dolehnout i na Evropu.
Přitom zastavit takové věci v zárodku není nemožné. Dokázal to například tzv. Tuniský kvartet pro národní dialog. Čtveřice organizací, které byly schopny účinnými jednáními zastavit rozbíhající se krveprolití v roce 2013. I když to není srovnatelná věc, přidal bych také Civil March for Aleppo do rodiny „chytrých projektů pro společnost“, které přinášejí nový nápad a efektivnější postup, jak zabránit tomu nejhoršímu – spirále nepochopení a násilí. Nebo se, jako v tomto případě, mohou pokusit zmírnit následky a vytvořit silnější informační tlak. Měli bychom se inspirovat a podporovat podobné projekty. Rád bych viděl hlavně ty proaktivní, které zastaví diktátory dříve, než rozpoutají nesmyslné zabíjení.
Myslím, že takové občanské zapojení a nápady lidí potřebujeme a budeme potřebovat i zde v Evropě. Stačí se podívat na probíhající okupaci putinových vojsk na Ukrajině nebo na nedemokratické tendence maďarské či polské vlády.
autor úvodní fotografie: Vojtěch Stádník