alexej_navalnyj_A

Alexej Navalnyj: Reálný protikandidát Putina

Teleza_Souskova Článek  – autor: Tereza Soušková  


Přestože do ruských prezidentských voleb v roce 2018 je ještě daleko, rozvířilo dosud poklidné předvolební vody oznámení kandidatury opozičníka Alexeje Navalného.

Čtyřicetiletý vystudovaný právník a podnikatel Alexej Navalnyj není v opozičních aktivitách žádným nováčkem. Za svoji „kariéru“ si již stihl omrknout ruské vězení natolik, že ho Amnesty International prohlásila vězněm svědomí. Kritik putinovského režimu a především korupce (založil organizaci pro boj proti korupci, která pravidelně šlape na kuří oka oligarchům napojených na státní struktury), organizátor demonstrací a cíl šikany policejních orgánů si již vyzkoušel, jaké to je, kandidovat ve volbách. V 2013 se objevil na kandidátce na starostu Moskvy a s 27 % hlasů se umístil na druhém místě.

Volební program aneb já na to mám

Navalnyj zahájil volební kampaň videem, kde sebevědomě sedí za stolem, na jedné straně fotky rodiny, na druhé ruská vlajka. Svoji kandidaturu označuje za konkurenci programů a idejí, svých a Vladimira Putina, a druhým dechem fikaně konkretizuje oč vlastně jde: spravedlivé rozdělní národního bohatství. Aby se i ten pracující člověk, který řádně platí daně, mohl podílet na zisku, jenž zatím z 80 % plyne do kapes korupčníkům a oligarchům. „Aha!“ řekne si takový běžný volič, to ovšem není vše. Podle Navalného současná vláda žene Rusko do nesmyslných válek, my se ovšem potřebujeme zaměřit i na vzdělání a zdravotní péči. A teď přichází to hlavní, je třeba předložit jasný program na rozvoj Ruska a já takový program mám!

Navalného alfou i omegou je korupce. Podaří-li se nám (vám, jim?) úspěšně bojovat s korupcí, vše ostatní přijde samo. Aby ovšem takový boj byl úspěšný, a aby se společnost vymanila z nedemokratického režimu, nestačí pouze potírat korupci. Je třeba také budovat demokratické instituce, oddělit státní moci, zavést systém fungujících kontrol, zreformovat soudy, odstavit od moci staré struktury a naplnit úřady lidmi nezávislými na předchozích vládcích a zamezit (nebuďme naivní) tak tedy alespoň omezit možnosti udělat si ze státu dojnou krávu. Čili je potřeba si uvědomit, že taková reforma vyžaduje mnohem hlubší a komplexnější zásahy než jen nastolení boje s korupcí a populistické výroky.

Kandidovat vs. nekandidovat

Velkým otazníkem je samotná účast Navalného ve volbách pořádaných režimem a s předem zřejmým výsledkem. Neposlouží naopak jeho kandidatura jako legitimizační prvek? Když je připuštěn opoziční kandidát, tak jsou volby přece demokratické a ani západní pozorovatelé nemohou nic namítat. V tomto bodě se sváří dva přístupy. Neúčastnit se a bojovat jinými prostředky je ten druhý, jenž ruská opozice zkouší dlouho a bez valného výsledku. Ne že by opoziční kandidát nikdy nekandidoval, ale nikomu se nepovedlo strhnout na sebe tolik pozornosti jako Navalnému.

Alexej Navalnyj V tomto bodě vyvstává další otázka, totiž co vlastně obnáší ohlásit nezávislou kandidaturu na ruského prezidenta? Kdybychom tu měli pojednat všechny administrativní položky, vydalo by to na samostatný článek. V krátkosti několik čísel: kandidát musí nasbírat 300 tisíc podpisů, z nichž z jednoho regionu (Rusko jich má 83 – počítáme samozřejmě bez Krymu a Sevastopole) maximálně 7500. To znamená ztížení zisku opozičních hlasů, jejichž výspou je Moskva, a nutnost oslovit i jiné oblasti. Pokud vezmeme v úvahu, že Rusko je stejně tak Petrohrad jako severokavkazské republiky s většinovým islámským náboženstvím, budhistická oblast za Bajkalem stejně jako mrazivá Sibiř s kočovnými kmeny snažícími se udržet si svůj tradiční kočovný způsob života, dostáváme velmi pestrý národnostní, náboženský, myšlenkový… rozptyl obyvatelstva, jemuž nějaká politika v Moskvě je mnohdy vzdálenější než stepi Kazachstánu a kam nedojde ani ozvěna facebookové sociální bubliny opozičníků, kteří ani ve snu nemohou pomýšlet na to, že by se objevili na státní televizi.

A co když to dopadne?

Pokud by se přeci jen nějakým zázrakem hlasy posbíraly, je to pouze vrcholek ledovce dalších administrativních překážek. Třeba že takového kandidáta musí vyhlásit skupina minimálně 500 lidí na sjezdu, jehož místo konání musí být ohlášeno 5 dní předem. A pak se zrovna může přihodit havárie vody a z „bezpečnostních důvodů“ nevpustí nikoho dovnitř a ejhle, kandidát nesplní důležitou podmínku a má utrum, přesně jako se to stalo Garrimu Kasparovovi.

A kdyby se tohle všechno nějakým zázrakem podařilo překonat, kdyby se všechny regiony Ruska spojily a Navalného zvolily, a on by se dostal do čela největšího státu světa, co by to znamenalo? Teď se dostáváme k otázce reálné síly a vlivu Vladimira Putina v rámci systému. Je to jen viditelná postava, jenž rétoricky uvádí v život politiku, kterou vymyslí vrstva elity stojící v pozadí, nebo má všechno pevně ve vlastních rukou a celá věrchuška se před ním třese? Ruští protirežimní komentátoři se shodují, že i kdyby se Navalnyj stal prezidentem, narazil by na velmi silný a jednotný odpor vrstvy lidí, jimž autoritářský režim v Rusku poskytuje slušné živobytí, a kteří by překonali vnitřní rozpory, aby se spojili v obraně koryta. To jsou ovšem už trochu utopické úvahy vzhledem k situaci.

Co může Navalného kandidatura přinést reálně. Především si je třeba uvědomit, že Vladimir Putin jednou odejde. Podle všeho to nebude hned, ale jednou k tomu dojde. Do té doby by bylo dobré sjednotit roztříštěné opoziční – spíš než proudy – jedince, ukázat jasné stanovisko, jakou nabízí alternativu a pak už jen to nejtěžší – přesvědčit aspoň většinu ze zhruba 140 miliónů obyvatel, proč je tato vize lepší než ta stávající.

Napsáno pro Přítomnost.

 

Tereza Soušková vystudovala politologii a východoevropská studia na Karlově univerzitě. Zajímá se o východní Evropu, Rusko a země bývalého Sovětského svazu ze všech stran a úhlů. Spoluzakladatelka organizace Východoevropský klub, kde má na starosti především pořádání vzdělávacích a kulturních akcí jak s domácími, tak zahraničními hosty. Je publicistka a překladatelka z ruštiny. “

zdroj úvodní fotografie: Reuters

Související články