trump

Timothy Snyder: Na obranu americké demokracie máme nejvýše rok

timothysnyder Článek ze zahraničí -rozhovor: Timothy Snyder
autor: Matthias Kolb
Překlad: Šárka Fialová , Aneta Maléřová ,
Robert Nerpas , Martin Uhlíř
Korektura: Daniela Řezníčková


Timothy Snyder je profesorem historie na Yaleově univerzitě a autorem řady knih o evropské historii včetně titulů Krvavé země a Černá zem. Jeho nejnovější kniha, s názvem On Tyranny: Twenty Lessons from the Twentieth Century, má vyjít na konci tohoto měsíce (únor 2017, pozn. překl.). Tento článek je českým překladem rozhovoru původně zveřejněného 7. února v Süddeutsche Zeitung, s přidanými dalšími informacemi z důvodu aktuálního vývoje.

Matthias Kolb:
Donald Trump má za sebou tři týdny ve funkci prezidenta. Jak byste popsal jeho start?

Timothy Snyder: První věc, které si musíme všímat, je to, že pro něj doposud žádná instituce nepředstavovala překážku. Nikdy je nebral vážně, chová se, jako kdyby neexistovaly, a zjevně je to i to, co si přeje. Pohádka, kterou si Američané opakovali od okamžiku, kdy oznámil svoji kandidaturu, počítala s tím, že ho některá z institucí dříve nebo později zastaví – nezíská nominaci; získá-li nominaci, bude normální republikán; nezvítězí v hlavních volbách; zvítězí-li, prezidentská funkce ho donutí dospět (Obamova slova). Nikdy jsem si nemyslel, že by cokoliv z toho byla pravda. Nezdá se, že by ho instituce a zákony zajímaly, kromě případů, kdy mu brání v dosažení cíle v podobě permanentního kleptokratického autoritarismu a okamžitého osobního uspokojení. Po celou dobu je to pouze o něm, ne o občanech nebo o našich politických tradicích.

V listopadu jste pro magazín Slate napsal článek, kde srovnáváte nástup Donalda Trumpa k moci se vzestupem Adolfa Hitlera. Co vás vedlo k potřebě publikovat takové srovnání?

TrumplerJe velmi důležité, abychom nyní využívali znalost dějin jako svou výhodu, nikoliv abychom utvářeli historická tabu a hledali způsoby, jak se navzájem umlčet. Historie třicátých let je právě teď pro Američany (a Evropany) hrozně důležitá, a současně nám pomalu mizí z paměti. Nesnažil jsem se vyvolat další sérii marných debat o srovnatelnosti. Snažil jsem se pomoci Američanům, kteří byli obecně buď šokováni (pokud volili proti Trumpovi), nebo překvapeni (lidé, kteří ho volili, ale domnívali se, že prohraje), zorientovat se v nové situaci. V nové situaci býváme v pokušení představovat si, že se nic nezměnilo. To je ovšem volba, která má politické důsledky: sebeklam vede k polovědomé předjímající poslušnosti a potom ke změně režimu. Mimo to jsem ve skutečnosti Trumpa s Hitlerem přímo nesrovnával. Udělal jsem pouze to, že jsem velmi stručně popsal okolnosti nástupu Adolfa Hitlera k moci, aniž bych použil jeho jméno, což mohlo Američanům pomoci rozeznat určité podobnosti s událostmi, které právě prožívají. Vím, že tato srovnání jsou v Německu národním tabu, ale v současnosti je velmi důležité, aby byli Němci ochotní podělit se o své historické zkušenosti a pomoci dalším národům pochopit, jakým způsobem se může zhroutit republika. Američané jsou většinou excepcionalisté. Myslíme si, že žijeme mimo historii. Máme tendenci si myslet: „Máme svobodu, protože svobodu milujeme, milujeme svobodu, protože jsme svobodní.“ Jedná se o určité zacyklení, které nebere v úvahu historické struktury, které mohou posílit nebo oslabit demokracii republiky.  Neuvědomujeme si, jak podobné si jsou naše problémy a problémy ostatních.

Používáte jako varovný příklad Výmarskou republiku.

Chtěl jsem svým spoluobčanům připomenout, že v minulosti už došlo k tomu, že inteligentní lidé, ne nepodobní nám samotným, zažili zhroucení republiky. Je to jeden příklad z mnoha. Republika stejně jako jakákoliv jiná forma vlády, která v historii existovala, může zažít vzestup i pád. Otcové zakladatelé Spojených států amerických to věděli, a proto byli až posedlí historií klasických republik a jejich úpadkem a přechodem k oligarchii a říšskému uspořádání. Zdá se, jako bychom přišli o tuto tradici učení se od ostatních, a potřebujeme ji získat zpět. Před čtvrtstoletím, po pádu komunismu, jsme prohlásili, že je minulost za námi – a nepochopitelně jsme zapomněli vše, co jsme kdysi věděli o komunismu, fašismu a národním socialismu. V článku pro magazín Slate jsem se snažil jen připomenout věci, které nám kdysi byly známé.

Jak moc se současná situace ve Spojených státech podobá situaci v Německu třicátých let?

Ne vše je pochopitelně podobné. Některé věci jsou dnes lepší, než byly ve 30. letech, ale některé jsou i horší. Média jsou horší, řekl bych. Jsou velmi polarizovaná a velmi koncentrovaná. V Německu před tím, než byl zastaven německý tisk, existovala skutečná rozmanitost, kterou dnes nemáme. Lidé ve třicátých letech obecně měli delší časové intervaly udržení pozornosti, než máme my v současnosti. Na druhou stranu jsou Spojené státy větší zemí, se šířeji rozloženými centry hromadění majetku, a jsou více propojené se světem. Hlavní naší výhodou je ale možnost poučit se z vývoje ve třicátých letech. Je třeba znovu zdůraznit, že historie se neopakuje. Nabízí však příklady a vzorce, které rozšiřují možnosti představit si a vytvořit více možností, jak se připravit a vzdorovat.

Kdy jste si poprvé uvědomil nedostatečnost znalostí dějin 20. století v americké společnosti?

První náznaky jsem zaznamenal během turné po Spojených státech se svou knihou Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. To bylo v roce 2011, a já jsem si tehdy uvědomil, že Američané skutečně zapomněli na Stalinovy zločiny – což je zvláštní, protože během studené války jsme byli o stalinistickém teroru informováni. Myslel jsem si, že lidé budou překvapení kvůli tomu, že mnou uváděné údaje o počtech zabitých sovětských občanů (ač stále děsivě vysoké) jsou mnohem menší, než jsme se učili. Místo toho jsem si uvědomil, že Američané jednoduše zapomněli, že stalinismus existoval. V tu chvíli mě napadlo: Co všechno jsme ještě zapomněli? Povědomí o holocaustu tu jistě existuje, ale téměř úplně mu schází kontext. A bez kontextu je obtížné vidět podobnosti. Holocaust, který je zredukovaný na pár fotografií nebo dat, nám neumožňuje vysvětlovat širší vzorce. A riziko pro Američany v souvislosti se zdůrazňováním jeho unikátnosti spočívá v tom, že umožňuje mávnutím ruky odbýt pokusy poučit se z historie. Lidé se zeptají: „Nosí hákový kříž, zabil šest milionů Židů?“ A pokud je odpověď ne, tak si z toho vyvodí: „Pak nemá současnost s historií nic společného.“ A nejenže jsme během posledních 25 let zapomněli mnoho z toho, co jsme dříve věděli, navíc jsme vychovali celou generaci, která tyto referenční body nemá.

Tvrdíte, že tyto poznatky máme již z minula, ale byly zapomenuty.

Učenci věděli o třicátých letech mnohem více – ať už o národním socialismu, fašismu nebo stalinismu. Ale veřejnost se o ně zajímá mnohem méně. A z nějakého důvodu jsme ztratili koncepce, které jsme mívali a které nám umožňovaly spojit myšlenky a politické procesy. Když americký prezident říká „America First“ nebo navrhuje politický systém bez dvou politických stran, nebo útočí na novináře či popírá existenci skutečnosti, mělo by to vyvolat sérii asociací s jinými politickými systémy. Potřebujeme lidi, kteří nám pomohou s překladem ideologického žargonu do politických varování. Dnes opět čteme díla myslitelů poloviny dvacátého století, a to z dobrého důvodu. Americký kánon zahrnul nativní a uprchlické ex-komunisty, kteří přišli do této země v třicátých letech, uprchlíky před fašismem a národním socialismem ve čtyřicátých letech a liberály studené války z let padesátých. Byly to doby, kdy jsme se angažovali v politické teorii a historii, kdy lidé uvažovali o tom, co fašismus a komunismus znamenají pro demokracii. Jedním z důvodů, proč dnes nesmíme zapomínat na třicátá léta, je skutečnost, že o nich otevřeně přemýšlí prezidentská administrativa – ale v pozitivním slova smyslu. Zdá se, že touží po jakémsi zopakování třicátých let s Rooseveltem, kde Američané půjdou jinou cestou, kde nebudou budovat sociální stát a nebudou zasahovat v Evropě, aby zastavili fašismus. Lindbergh místo Franklina Delano Roosevelta. To je jejich představa. Něco se v době Roosevelta událo špatně a teď se chtějí vrátit zpět a zvrátit to.

 

christoph-schulz-4743B
Politický stratég prezidenta Trumpa Steve Bannon řekl, že chce, aby byl „život tak vzrušující, jako tomu bylo v třicátých letech“. První dva týdny ukázaly, jak velký je jeho vliv, zdá se, že mnohem větší, než vliv Reince Priebuse nebo Jareda Kushnera.

Nemohu se vyjadřovat ke konfliktům uvnitř Bílého domu. Mohu jen říci, že inaugurační projev pana Trumpa byl extrémně ideologický. Během kampaně použil slogan „America First“ a poté jej informovali, že se takto jmenovalo hnutí, které se snažilo zabránit Spojeným státům v boji s nacistickým Německem a bylo spojováno s nativisty a bílými supremacisty. Tehdy řekl, že to předtím netušil. Ale v inauguračním projevu udělal z hesla „America First“ své centrální téma, a teď už nemůže říci, že neví, co to znamená. A samozřejmě Bannon také ví, co to znamená. „America First“ je přesně zaklínadlem alternativní Ameriky třicátých let, kdy byl Charles Lindbergh hrdinou. Tento inaugurační projev páchl třicátými léty.

Když Bannon o sobě říká, že je „leninista“, vědí Američané, o čem mluví?

Ne, většinou nemají ani ponětí. To je dobrá otázka. Američané si myslí, což pochází ještě z doby Jeffersona a americké revoluce, že byste měli rebelovat co nejčastěji. Někdy nedělají rozdíl mezi vzpourou proti nespravedlnosti a zánikem celého politického systému, čehož chce, jak sám říká, Bannon dosáhnout. Americká revoluce si skutečně uchovala ideje z Británie: právní stát je nejdůležitější. Celým zdůvodněním americké revoluce bylo to, že Britové nebyli schopni dostát svým vlastním zásadám, nezačleňovali Američany do svého vlastního systému. V širším měřítku to byl rovněž argument hnutí za občanská práva: systém sám selže, neposkytne-li rovná práva všem svým občanům. Takže může dojít k odporu, dokonce i k revoluci, která však představuje zvýšení či nastolení standardů, a ne prostou destrukci. Bannon správně říká o bolševicích, že chtěli zcela zničit starý režim. Sklouznout z jedné strany na druhou můžeme velmi snadno, od vzdoru k úplnému popření systému. Většina Američanů žila po většinu svých životů v podmínkách právního státu, afričtí Američané jsou výjimkou, a tak si většina Američanů myslí, že tomu tak bude navždy. Nechápou, že „rozvrat“ může ve skutečnosti zničit hodně z toho, co dnes považují za samozřejmost. Nemají ponětí, co to znamená zničit stát, a jak budou vypadat jejich životy, pokud právní stát přestane existovat. Považuji za děsivé, že lidé, kteří mluví o zničení amerického státu, tentýž americký stát dnes řídí.

Trump si pověsil na zeď Oválné pracovny portrét Andrewa Jacksona, jiného populistického prezidenta. Vypadá to ale, že lidé kolem něj mají širší program.

V tomtéž interview pro Hollywood Reporter, ve kterém Bannon hovoří o „vzrušujících třicátých“, mluví také o tom, jak funguje v temnotě. Srovnává se se satanem a Darthem Vaderem a v podstatě říká, že záměrně obelhává veřejnost a média.

Prohlášení Bílého domu v Den holocaustu 27. ledna nezmínilo Židy. Zpočátku to vypadalo jako chyba, ale nynějším oficiálním stanoviskem je, že to bylo úmyslné.

Odkaz na holocaust je na naší straně Atlantiku velmi důležitý. Je-li pro Američany důležitý odkaz na světovou historii, je to právě holocaust. Holocaust a, řekněme, Normandie, 2. světová válka jako okno do širší historie, té, v níž se hroutily státy a triumfovaly extrémy. Takže pokud Steve Bannon změní holocaust na pokec o tom, že „mnoho lidí trpělo“, zavírá toto okno. Dalším krokem je, že řekne, že hlavními oběťmi jsou Američané. Historie pak zcela zahyne a my budeme uvězněni v mýtu.

Jaké jsou rozdíly v tom, jak Němci a Američané vzpomínají na holocaust?

Odpovím trochu jinak. Za normálních okolností, když mluvím s německými novináři, snažím se zdůraznit ty pasáže historie holocaustu, které Němci přehlížejí nebo je minimalizují, a jak právě ony mohou umožnit Němcům přehlédnout některý aspekt jejich historické odpovědnosti a získat z nich pouze omezené poučení. Ve Spojených státech je to samozřejmě zcela jinak. Není to o tom, že vyvoláme diskusi o národní odpovědnosti a budeme se snažit rozšířit ji o to, co víme z historie holocaustu. Jde spíše o to, jak se vzdálený neněmecký národ může pokusit vysledovat vzorce, analogie, politická poučení. A dnes se musíme zamyslet nad porovnáním našeho chování k muslimům a někdejšího zacházení s Židy. Je samozřejmě pravda, že smyslem zákazu vstupu muslimů do USA je vysvětlit Američanům, že muslimové jsou nepřátelé. Drobná, dobře asimilovaná menšina, na kterou bychom neměli pohlížet jako na naše sousedy či spoluobčany, ale jako na prvek mezinárodního ohrožení. Víc než to, Trumpova politika je provokací, jejímž cílem je pravděpodobně vyvolat podobnou událost, jakou byl atentát na německého diplomata Ernsta Eduarda vom Ratha 7. listopadu 1938.

Když Bannon označuje média za hlavní „opoziční stranu“, všichni by měli zpozornět. Není to myšleno jen jako povzbuzení Trumpových voličů.

Pokud tvrdíte, že média a novináře považujete za opozici, pak tím vytváříte obhajobu pro změnu režimu v USA. Pokud jsem republikán a řeknu, že demokraté jsou v opozici, mluvíme o našem současném systému.  Ale pokud řeknu, že vláda je jedna strana a média opozicí, pak mluvím o autoritativním státě. A to znamená změnu režimu.

Minulý týden Trump onálepkoval ty, kteří se zúčastnili protestů, výrazy „rváči“ a „zaplacení demonstranti“. Takováto vyjádření nejsou v souladu s Prvním dodatkem Ústavy, spíše připomínají Putinova vyjádření.

To je přesně to, co dělá ruská vláda. Záměrem je upozadit lidi, kteří vlastně reprezentují základní hodnoty republiky (pozn.: republika = forma státu, v němž jsou hlava státu – obvykle prezident – i parlament voleni na určité období). Hlavním cílem je republiku rozložit. Můžete s nimi nesouhlasit, ale jakmile jednou řeknete, že nemají žádné právo protestovat, nebo když o nich začnete šířit lži, ve skutečnosti tím říkáte: „Chceme režim, kde toto již nebude možné.“ Ve chvíli, kdy toto prohlásí prezident, znamená to, že výkonná moc se zabývá změnou od právního státu směrem k autoritativnímu režimu. Pomalu připravuje lidi, aby si na tuto změnu zvykali, zve je do tohoto procesu tím, že je požádá, aby opovrhovali svými spoluobčany, kteří brání republiku. Strhává také lidi do světa permanentního internetového lhaní a daleko od jejich vlastních osobních zkušeností se setkáváním s jinými lidmi. Jít ven protestovat, to je něco skutečného a řekl bych až vlasteneckého. Součástí nového autoritatismu je přimět lidi, aby upřednostňovali fikci a nečinnost před skutečností a reálnou akcí. Lidé sedí ve svých křeslech, čtou ty tweety a opakují ta klišé: „jo, jsou to rváči“, namísto toho, aby si řekli: „je normální jít do ulic za to, v co člověk věří“. Pokoušejí se naučit lidi novému chování: „Prostě jen seď tam, kde sedíš, čti to, co říkám, a kývej hlavou.“ To je filozofie změny režimu.

Dnešní mediální prostředí je velmi odlišné od roku 1930, vše se děje příliš rychle.

To je součástí toho, co současní autoritáři dělají: Zahltí vás špatnými zprávami ve snaze přimět vás, abyste po tom, co vás dostanou do deprese, rezignovaně řekli: „Dobrá, co mám udělat?“ Člověk by si měl nastavit limity. Věnujte se zprávám půlhodiny denně, nebuďte jimi posedlý celý den. Američané by si měli vybrat jedno téma, v kterém jsou si jistí, a pak v prospěch této věci konat. Pokud se zajímáte o uprchlíky, média nebo globální oteplování a něco a už máte nějaké znalosti – jedno téma si vyberte a mluvte o něm s lidmi kolem sebe. Nikdo nemůže udělat všechno, ale každý může udělat trochu. A lidé dělající to své to své „trochu“ potkají další, kteří dělají to samé, a deprese se rozplyne.

V listopadu jste na svém Facebooku jste vyvěsil „20 lekcí z 20. století“. To Vás o radu požádali Vaši studenti z Yale?

Ne, tak to nebylo.  Bylo to samovolné, v době voleb jsem byl ve Skandinávii. Myslel jsem, že Trump prohraje, že to bude sice těsné, ale že prohraje. V letadle cestou zpět jsem začal přemýšlet nad tím, čím bychom se mohli z historie poučit. Když jsem na téma Trump psal začátkem roku 2016, týkalo se to jeho vazeb na Rusko. Těch 20 lekcí byly prvním pokusem přispět tím, čemu rozumím na historii Evropy a to co nejsrozumitelněji. Obyčejně nepíšu přímo o americké politice; jsem občanem USA, ale pokud mohu něco nabídnout, je to spíše to, co vím o současnosti a historii regionu střední a východní Evropy. Nikdo se mne na to neptal, byl to způsob, jak začít jednat. Musíme něco udělat. Tohle je to, co můžu udělat já.
claire-anderson-60670B
„Nehrbte se předem“ je prvním doporučením v tomto facebookovém příspěvku. Také odkazujete na požár Říšského sněmu coby varovné znamení. Jak by měla americká veřejnost reagovat?

Američané milují slovo „playbook“, které pochází ze sportovního prostředí (pozn. překl.: playbook je výraz pro knihu diagramů útočných a obranných formací, používá se u týmových sportů, např. v basketbalu nebo americkém fotbalu). Jednu takovou knihu herních taktik z 30. let minulého století nyní následují někteří lidé z administrativy nového prezidenta. Vyberete si ve své zemi menšinu, spojíte ji s celosvětovou hrozbou a používáním pojmu globálního boje vytvoříte národní solidaritu, jež přehlíží reálné problémy země.  Požár Říšského sněmu představuje klíčový moment, kdy se Hitlerova vláda přeměnila v nacistický režim. Událost takového typu, ať již neočekávaná, vyprovokovaná nebo vládou plánovaná, se může stát ve Spojených státech bodem zvratu. Tím se vracíme na začátek našeho rozhovoru: pokud víme o tom, co se dělo ve 30. letech minulého století, můžeme si být vědomi určitých událostí a možných vývojových křižovatek. Pokud se ve Spojených státech přihodí teroristický útok, bude to jednoduše neschopností Trumpovy administrativy dodržet svůj základní slib. Není to důvodem pro omezení občanských práv amerických občanů nebo k vyhlášení stavu ohrožení. Z historie již triky autoritářů dobře známe. Nesmíme dovolit, abychom jim zase naletěli.

Ve stovkách měst proběhlo mnoho demonstrací, ale názor Trumpových podporovatelů se nezměnil. Obrovské davy lidí s nimi nepohnuly. Je příliš brzy toto očekávat?

To jsou dvě různé věci. Co se týká zákazu vstupu muslimů, je důležité, aby hodně lidí reagovalo velmi rychle, protože když vláda může odříznout jednu skupinu, může udělat totéž i s další. Je to politická logika, která vyžaduje rychlé jednání namísto vyčkávání na průzkumy veřejného mínění. Američané byli vlastně lepší než Němci, vyšli ven ihned.  Vypadá to, že někteří Američané rozumějí této logice. Zvedli se velmi rychle.  Primárním smyslem protestů na letištích není navázání komunikace s Trumpovými podporovateli, ale jde o vzkaz státní správě, že my chápeme, co děláte, a jsme proti této logice. Nepřímo řečeno, protesty sdělují většině, že jsou dvě strany tohoto problému a že by měli přemýšlet sami za sebe. Komunikace s Trumpovými podporovateli vypadá jinak.  Musíte mít venku lidi, mávající vlajkami, kteří se prohlašují za patrioty, přesto že skandují nelichotivé výrazy a vyjadřují odpor vůči vyhlášeným politickým opatřením. Je důležité, aby si lidé uvědomili, že autoritářství, ačkoliv se odvolává na všechny národní symboly, nemá nic společného s vlastenectvím. V průběhu času se protestní akce za lepší Ameriku ukazují být důležité pro změnu myšlení u republikánů a jejich rozhoupání – a mohu říct, že jsem mnoho republikánů, které znám osobně, již viděl mezi protestujícími. Chce to čas.  Půjde spíše tak o šest měsíců až jeden rok. Trump byl zvolen teprve před třemi měsíci a u republikánských voličů stále přetrvává přesvědčení, že on vše změní a zlepší jejich životy. Ostatní věci se zdají být podružnými, dokud ti lidé tuto naději chovají. Může to trvat nějaký čas, než si lidé uvědomí, že přeměna Ameriky v zemi zaslíbenou Trumpově rodině není v zájmu Američanů, kteří nenesou jméno Trump. Jedním z hlavních problémů je internet s jeho polarizací a jednoduchou virtuální realitou, kterou vytváří. Je důležité o těchto problémech hovořit osobně, mám malou knihu, která se jmenuje „Na téma tyranie / On Tyranny“ a udělám vše pro to, abych o tom mohl hovořit s lidmi, kteří o politice přemýšlejí různými způsoby.

Právě jsme zde v New Havenu, liberální bublině. Podporujete své studenty, aby to dělali?

Oni to dělají. Vysokoškolský student z New Yorku jel vlakem na jihozápad, jen aby mluvil s cestujícími. Mladí lidé to musí dělat.  Riziko tkví v tom, že se jejich smýšlení obecně posouvá od toho, že považují svobodu za samozřejmou, k tomu, že za samozřejmou považují nesvobodu, aniž by si uvědomili, že je to právě jejich volba a jejich hlas, který to může změnit. A uvědomte si, že tyto rozhovory mohou vytvořit společný základ.  Některé důvody, proč lidé volili Trumpa, dávají smysl.  Jednoduše odmítáme všechny důvody jen kvůli našim stereotypním představám. Není to vždy tak jednoduché, jak lidé z východního pobřeží říkají. Trump rozpoutal veřejný rasismus v rozsahu, který jsme nepoznali po desetiletí. To je pravda. Tento rasismus následně uvolňuje energii, která může změnit celý systém. Také pravda. Ale zároveň by se nestal prezidentem bez hlasů bílých lidí v rozhodujících státech, kteří dvakrát volili Obamu. Takže tyto lidi nemůžete jednoduše označit za rasisty, protože v některých případech nám jejich hlasy přinesly prvního černošského prezidenta. Hodně z Trumpových voličů by také hlasovalo pro Bernieho Sanderse, jenž je židovským socialistou. Jsou zde problémy a to má co do činění s globalizací a nerovností, které jsou neodmyslitelné. Možná ne každý občan je schopný vyjádřit tyto problémy srozumitelným způsobem, ale spousta voličů má dobré důvody se globalizace obávat. Hillary Clintonová opravdu měla reálná politická opatření, která by bývala pomohla – a to je ta tragédie. Ale ona nebyla schopná předat sdělení, že tomu problému rozumí.

daryan-shamkhali-133232BNa Facebooku je spousta odpočtů: 3 roky, 11 měsíců, 1 týden do ukončení Trumpova prezidentského období. Co si o tom myslíte, vidíte nějakou naději?

Pochody byly velmi povzbudivé.  Byly to dost možná největší demonstrace v historii USA, už z hlediska prostého součtu účastníků během jednoho dne. Tento druh iniciativy musí pokračovat. Ústava stojí za záchranu, právní stát stojí za záchranu, demokracie stojí za záchranu, ale tyto věci mohou a budou ztraceny, pokud bude většina jen čekat, že to za ni udělá někdo jiný.  Pokud chceme povzbuzení z Oválné pracovny, nedostaneme jej. Nedostáváme povzbuzení ani od republikánů. Oni mají dobré důvody bránit republiku, ale přesto to – až na pár světlých výjimek – nedělají. Chcete, abych skončil nějak pozitivně. Vím. Ale domnívám se, že věci se přiostřily velmi rychle, máme maximálně rok k obhájení republiky, spíše méně. A klíčové bude to, co se bude dít během následujících pár týdnů.

7. února 2017

Timothy Snyder významný americký historik a profesor na Yaleově universitě, se dlouhodobě věnuje dějinám střední a východní Evropy. V současnosti vystupuje jako podporovatel Ukrajiny v ukrajinsko-ruském konfliktu. 

zdroj: Süddeutsche Zeitung

Související články