vh

Hrdina, jehož Evropa potřebovala

Michael_Ignatieff Článek ze zahraničí – autor: Michael Ignatieff, překlad: Robert Nerpas


Čtvrt století po sametové revoluci je dědictví Václava Havla v troskách. Jeho život je zrcadlem snů disidentské generace a toho, jak se jim pomstila historie.

Hrdinství je pro politiku zásadní. Žijeme pro ten moment, kdy si politik stoupne v prašné aréně Theodora Roosevelta, a my si s úžasem uvědomíme, že se díváme na člověka, jenž je připraven riskovat, říkat nám to, co nechceme slyšet, čelit pro dodržování principů možné porážce, zabývat se nepřekonatelnými problémy a tím nám ukázat, že politika nemusí být jen uměním možného, ale také uměním nemožného.

V dnešní době nám hrdinové chybí, a to především v politice. Vypadá to tak, že Arabské jaro zničilo vůdce, kteří zvedli hlavy v ulicích Káhiry. V Barmě Aung San Suu Kyi zjistila, že je snazší být světicí než političkou. Přinejmenším v tyto dny se zdá, že ztratila morální hlas, kterým kdysi vládla z domácího vězení. Spoustu politických hrdinů najdeme v Číně, ale většina z nich je ve vězení. V Rusku přežívá hrdinský odpor vůči tyranii v kancelářích vládou pronásledované nevládní organizace Památník. Ve zbytku země se politické elity vezou v Putinově povozu, byť nemají tušení, kam jedou. Pokud jde o Evropu, Angela Merkelová vyvolává úctu ke schopnostem, ne k odvaze. François Hollande bojoval s dělbou moci a David Cameron byl, jak se zdá, spokojen s tím, že byl imitací předsedy vlády, a ne osobností, která samostatně odvážně rozhoduje. Co se týče prezidenta Obamy, jednou měl hodně odvahy, a to přesně v době, kdy zahájil zdánlivě nemožnou kandidaturu na prezidenta. Dnes chválíme jeho rozvážnost a obezřetnost, ale zároveň se ptáme: kam se poděla jeho odvaha?

Abychom našli odvahu ve veřejné sféře, abychom si připomněli, co je nezbytné udělat pro prosazení našich snů v politice, musíme se vrátit ke kanonickým vůdcům let 1989 a 1990. Doba si tehdy vyžadovala statečnost a v těchto podmínkách se zformovali noví vůdci. Gorbačov prokázal odvahu, když nepoužil k udržení své říše sílu. Mandelova houževnatost a velkorysost dovedla Jižní Afriku od apartheidu k vládě černé většiny. V Polsku přivedl dělník v loděnicích Lech Wałęsa svou zemi ke svobodě. V Československu vzdoroval dramatik Václav Havel věznění a zastrašování, aby se stal prezidentem svobodné země.

Karlův most - poslední rozloučeníVelkolepá biografie Václava Havla z pera Michaela Žantovského nám umožňuje změřit jeho hrdinství novým a složitým způsobem. Pomáhá nám přemýšlet o tajemství odvahy – proč v případě Havla statečnost ovládla natolik mírného, introvertního intelektuála a člověka s jeho běžnými lidskými chybami a nedostatky. Překvapení v portrétu od Žantovského začíná fotografií na obálce. Havel je rozcuchaný, v košili s rozepnutým límečkem a ve zmačkaném svetru, jak si rukou projíždí neučesané vlasy. Vypadá to, jako by chtěl, aby ho fotograf nechal na pokoji. Je to obrázek muže v úzkých, muže unaveného, rozvráceného, muže, který nemá slov a uvažuje: „Co se to se mnou, sakra, stalo?“

Když vidíme hrdinu v úzkých, otřese to námi. Raději bychom si pamatovali triumfální obrazy dnes již neexistující éry, kdy Havel v listopadu 1989 mluvil k přeplněnému Václavskému náměstí, kdy jej „moc bezmocných“ přivedla z vězení do prezidentského křesla. Pro ty z mé generace, kteří byli v roce 1968 dospělí, definoval, co to znamená „žít v pravdě“, neboli, jak to pojmenoval, co to obnášelo ovládnout politickou moc bez toho, aby jej zničila.

Máme tendenci myslet na hrdinství jako na něco tajemně individuálního, ale Havlův život nás poučil, že ve skutečnosti jde o společenskou schopnost.

Žantovský, který byl Havlovým tiskovým mluvčím a dobrým přítelem, po nás chce, abychom se oprostili od obrazu hrdiny a podívali se s ním do zákulisí. Odhrne oponu a odhalí nám Havla, jak jej znali – a někdy museli vydržet – jeho nejbližší kolegové. Postupně se objevuje portrét náruživého kuřáka, často s kocovinou, občas prostopášného, často přetaženého obyčejného smrtelníka, který se potýkal s požadavky, které na něj kladla moc, a také s nespořádaným osobním životem. Dozvídáme se, že neustále podváděl svou manželku Olgu, statečnou ženu, kterou považoval za svůj morální vzor. Snažil se překonat tuto kvadraturu kruhu tím, že se ke všemu přiznával, pokud ne před, tak určitě po svých sériových úletech. Olga jeho nevěry mlčky trpěla, příležitostně si našla milence a nakonec se z ní v roli první dámy Československa stala nezávislá veřejná osobnost. Nedlouho po jejím skonu v roce 1996 Havel šokoval mnoho svých obdivovatelů tím, že se oženil s mladou herečkou, která byla jeho milenkou během Olžiny poslední nemoci.

Hrdinové nevyhnutelně přinášejí zklamání. Havel je natolik zajímavý, protože zklamával sám sebe. Nikdo nebyl nemilosrdnějším soudcem svých vlastních neúspěchů, osobních i politických. Země, kterou chtěl uchovat celistvou, se během jeho působení v prezidentské funkci rozpadla na Českou republiku a Slovensko a její politická kultura se výrazně odklonila od jeho morálních přesvědčení o veřejném životě. Zúčtování s působením Havla je také zúčtováním s celou generací východoevropských disidentů, s revolucí, kterou vedli, a také pomstou, kterou provedla historie s jejich sny.

Havel se narodil v roce 1936 do privilegované rodiny pražského stavitele, který stavěl exkluzivní moderní vily na barrandovských kopcích. Pro pochopení Havlovy statečnosti je důležité uvědomit si, že se narodil v Československu, formovaném prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Bez Masaryka, dalšího liberálního intelektuála, který přivedl svou zemi k demokracii, by možná nebyl ani Havel. Bez jistoty, kterou s sebou nese privilegovaná výchova, by Havel mohl pochybovat o svém právu být statečný.

Dva roky po Havlově narození bylo Masarykovo Československo zrazeno v Mnichově. Pak přišla německá okupace, válka a poté 41 let komunistické diktatury. Rodina Havlů přežila Němce a po komunistickém puči v roce 1948 jí zůstala část majetku, ale jeho buržoazní původy mu znemožnily formální vzdělání, a tudíž také kariéru, v poválečné české společnosti. Tato vyřazenost byla bolestivá, ale měla i své výhody. Možná mu pomohla uchovat si svou statečnost.

Václav Havel v Kongersu USAKdyž v roce 1990 Václav Havel přebíral čestný doktorát na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, ve svém děkovném projevu se nahlas zamýšlel nad tím, jak se jeho vyřazenost ze společnosti coby „třídního nepřítele“ projevila jeho své psychice:

Skrytým motorem veškerého mého houževnatého snažení je právě můj niterní pocit vyřazenosti či nezařazenosti, jakési vyděděnosti a bytostné nepatřičnosti.

Rozhodujícím slovem zde je vyřazenost. Havel, narozen ve vládnoucí elitě Masarykovy Československé republiky, se ke svým komunistickým pronásledovačům vždy choval jako k nezkušeným uzurpátorům. Jeho narození do privilegované rodiny také vysvětluje jeho slavnou zdvořilost, ale taktéž něco méně zřejmého: jeho naučenou bezmocnost, což byla, jak si uvědomil jeho životopisec, vlastnost, kterou Havel vědomě nebo podvědomě používal k tomu, aby k sobě připoutal jiné:

Ať už to byla jeho nevysoká, poněkud křehká postava, jeho jemné chování, jeho explicitní uznání bezmocnosti, nevědomosti, zmatenosti, únavy a zoufalství, zdálo se, že neustále potřebuje pomoc, vyzařuje trvalý signál S.O.S., což přiměje velké množství lidi, aby si pospíšili a zachránili jej, vyjádřili mu soucit, nabídli mu pomoc nebo něžnou péči… Někdy se zdálo, jako by byl sám sobě nejzazším ztělesněním moci bezmocných, člověka, který dokázal dosáhnout téměř vše tím, že vysvětli svou naprostou neschopnost udělat to sám.

Na hrdinství často myslíme jako na něco tajemně individuálního, ale Havlův život nás poučil, že ve skutečnosti jde o společenskou schopnost, podporovanou věrností a oddaností lidem, o kterých víte, že je musíte bránit, pokud chcete sami se sebou žít. Havel, požitků zbavený buržuj, našel počátkem 60. let svůj první skutečný domov v pražských disidentských divadlech. Zamiloval se do světa zákulisí a rekvizit, kulisáků, osvětlovačů, maskérek a potem čpících šaten, a do večírků v barech, restauracích, klubech a kavárnách starého města po představeních. Tohle byl svět, kde dospěl k věrnosti, z níž se zrodilo jeho hrdinství, a kde napsal hry jako Zahradní slavnost, která z něj učinila národní a poté evropskou celebritu.

Diváci, kteří masově chodili na představení jeho her v Německu a Rakousku, přivítali Havla jako nejnovějšího představitele vrcholného evropského modernismu. Avšak pro mladé pražské publikum šedesátých let představovaly doma nápadité parodie surrealistické propagandistické bubliny, do nichž se je komunistická strana snažila zavřít. Havel měl brilantní komediální dar vytvářet satiru na slaboduchá stranická klišé, a tato umělecká srozumitelnost, tento pohled na plytkost aparátu strachu, přispěl k jeho odvaze. Když si uvědomil, že totalitní režim může lidi zastrašovat, ale nikdy je nepřinutí, aby mu věřili, objevil novou naději, z níž čerpá odvaha. Jak později poznamenal:

Není za zrodem nových jistot právě okamžik nejhlubších pochybností? Možná je beznaděj tou pravou půdou, která živí lidskou naději; možná by člověk nikdy nedokázal najít smysl v životě, aniž by nejdříve zažil jeho absurditu.

V polovině šedesátých let si vytvořila brilantní generace umělců, dramatiků, spisovatelů, filmařů – Jiří Menzel, Milan Kundera, Miloš Forman, filosof Jan Patočka – vytvořila podél Národní třídy publikum mladých Čechů, žijících ve skutečnosti v pravdě, mimo propagandistickou bublinu, v předchůdci toho, co disident Václav Benda později nazval „paralelním polisem“. Úřady s povýšeností mocných vzniku tohoto polisu nebránily, protože si neuvědomily, že ti uvnitř je mohou jednoho dne svrhnout.

Tento odhad se ukázal jako smrtelně nešťastný. V roce 1968 byl již paralelní polis tak silný, že tlačil komunistické orgány pod vedením Alexandra Dubčeka k omezenému otevření společnosti, známému jako Pražské jaro. Havel se jej téměř neúčastnil, až na jednu noc, kdy toho příliš mnoho vypil a poučoval užaslého Dubčeka o reformním procesu. Odmítl Dubčekovi pomoci, protože pro ty, kteří si mysleli, že komunismus je možné reformovat na „socialismus s lidskou tváří“, neměl nic než pohrdání. Projevil zde bystřejší úsudek než spisovatel Milan Kundera. Poté, co bylo Pražské jaro v srpnu 1968 rozdrceno sovětskými tanky, napsal Kundera esej s názvem „Český osud“ a vyzval Čechy, aby se nevzdali projektu reformování komunismu. Havel na to sžíravě odpověděl: je lepší „čelit kruté přítomnosti s otevřeným koncem“, než si libovat v nesmyslných snech. Ke smíření mezi Havlem a Kunderou, který jen o pár let později odjel do francouzského exilu, nikdy nedošlo.

V lednu 1969 se na Václavském náměstí upálil na protest proti invazi vojsky Sovětského svazu student filosofie Jan Palach. Na rozdíl od většiny svých disidentských kolegů Havel nereagoval na Palachovu smrt slzami, zoufalstvím či beznadějí. Místo toho, jako politik, kterým se měl teprve stát, poskytl televizi rozhovor, ve kterém prohlásil s nezvyklou – a do té doby netypickou – statečností: „Pro nás existuje pouze jediná možná cesta: vést politickou bitvu až do konce… Smrt Jana Palacha chápu jako varování před morální sebevraždou nás všech.“ Morální sebevražda – pracovat pro režim, donášet na své bývalé disidentské kamarády – se stala standardem, byť depresivním, spolupráce v 70. letech. Paralelní polis se zhroutil, tudíž několik zbývajících disidentů muselo čelit vyčerpávajícímu tlaku režimu. Žantovský o tomto dlouhém desetiletí píše: „Málokterý… si dokáže představit tu pochmurnou náladu, to ochromení, podobající se stavu polo-anestézie.“
Pozoruhodné je, že právě toto bylo období, kdy se Havel začal pomalu měnit na přední osobnost českého odporu. Vývoj to nebyl ani okamžitý, ani nevyhnutelný. Ve skutečnosti si vyžádal několik zvláštních kroků a otoček. Havel, jako by se pokoušel vyvrátit obvinění režimu, že je buržoazním parazitem, se dokonce na devět měsíců zaměstnal v pivovaru, kam dojížděl černým mercedesem. Práce to byla deprimující, otupující a bezduchá, ale jeho zachránilo psaní, které mu umožnilo přeměnit otupující zkušenost na odpor a vzpouru. Své krátké působení v pivovaru popsal ve hře Audience, která byla po své premiéře ve Vídni v roce 1976 (český režim zakázal Havlovi účast) oslavována jako satira na „ráj dělníků“.

Václav Havel čtyřicátníkV roce 1975 napsal Havel generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Gustávu Husákovi otevřený dopis, v němž poukázal na to, že „normalizace“ společnosti po Pražském jaru vedla ke „klidu márnice nebo hrobu“. A pokračoval dál: „Když se úřady snaží paralyzovat život, paralyzují samy sebe a z dlouhodobého hlediska ztrácejí schopnost paralyzovat život.“ Po tomto vyhlášení války se režim soustředil na izolaci Havla od pražských divadel a od přátel. Byla to předzvěst budoucího zastrašování, kdy policie tábořila před jeho pražským bytem a chalupou na venkově a opakovaně odváděla Havla i jeho přátele k výslechům.

V tomto období, kdy si nikdo nedokázal představit, že by nějaký odpor vůči režimu vůbec měl šanci uspět, Havel zjistil – slovy, díky nimž si jej nejlépe pamatují, že naděje „není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Jsou to slova, jejichž vyslovení si musíte zasloužit, a Havel to udělal nejen svou vytrvalostí, ale také neúspěchem a zahanbením. Ne vždy se postavil nátlaku. Jednou jej zlomili – a bolestná poučení z vlastní slabosti mu pomohla stát se ještě pokornějším a nezlomnějším vůdcem.

V lednu 1977 založil s malou skupinou disidentů organizaci lidských práv Chartu 77; výměnou za uznání jejich hegemonie ve východní Evropě Západem Sověti v Helsinském závěrečném aktu souhlasili s tím, že takové skupiny povolí. Charta 77 nakonec vyrostla v hnutí, které položilo režim, ale v prvních letech měla jen nepatrný počet členů a vzdorovala zuřivým represím. Koncem ledna byl Havel zadržen a po cca 20 výsleších slíbil, že se soustředí na své „umělecké aktivity“ a zdrží se „organizování kolektivních iniciativ nebo veřejných prohlášení a podněcování k nim.“ Režim jej propustil, ale, jak Havel předpokládal, zveřejnil tento slib, vytržený z kontextu. Havel se od slibu okamžitě distancoval, ale za svou slabost se hluboce styděl. Komentář Žantovského k této epizodě to vystihuje dokonale:

Havel odešel z vězení nejen ponížený, ale také, a to je možná ještě důležitější, pokořen. Uvědomil si, že přese všechno odhodlání odolat zlu, není žádným superhrdinou, ale jen křehkou lidskou bytostí, která čelí silám, jimž by neměl sílu odolat.

Havel byl znovu zatčen v roce 1979 a odsouzen na čtyři a půl roku vězení. Své věznění prožil s chmurným odhodláním, jako kdyby si odpykával trest za minulý prohřešek. Jeho Dopisy Olze, napsané z vězení své dlouhodobě strádající manželce, představují opakované bolestivé sebezpytování, díky kterému byl tvrdší k sobě a méně tolerantní ke svým selháním.  Pro znovunabyté svého politického hrdinství se musel rozloučit těmi rysy své osobnosti, které ho vedly ke zradě. Kritizoval…

„… můj sklon k důvěře tam, kde je nevhodná, mou zdvořilost, mou hloupou víru v znamení dobrých úmyslů ze strany mých antagonistů, mé neustálé pochybování o sobě, mou snahou vyjít s každým, mou neustálou potřebu bránit se a obhajovat se.“

Bylo to vězení, které ho připravilo na moc. Jeho osobní život byl po propuštění v roce nadále chaotický: obnovil vztah s nejméně dvěma ženami, přičemž jednou z nich byla bývalá manželka jeho blízkého přítele. Avšak politicky uvěznění potvrdilo jeho morální autoritu proti stále více krachujícímu režimu. Ve své největší stati „Moc bezmocných“, napsané před pěti lety, poprvé vyslovil své přesvědčení, že moc se bezohledně přesouvá od těch, kteří mají zbraně, k těm, kteří mají pravdu. Jak píše Žantovský:

Lidská schopnost „žít v pravdě“, znovu potvrdit „autentickou identitu“ člověka, je jadernou zbraní, která dává moc bezmocným. Jakmile systém již není schopen vytěžit ze svých témat rituální podporu, jeho ideologické aspirace se zhroutí stejně jako lži, kterými jsou.

Řidič Václav Havel

 

Havel začal pociťovat svou rostoucí autoritu v osmdesátých letech, ještě před nástupem Gorbačova a jeho glasnosti. Když americké velvyslanectví v Praze pořádalo večírky, chtěli na nich Havla. Když mu v pražském bytě během setkání více lidí došlo pivo, policajt, pověřený jeho sledováním, se dobrovolně vydal se džbánkem do nedaleké hospody. Tehdy si uvědomil, že moc proudí směrem k němu.

V roce 1987, kdy Gorbačov navštívil Prahu, Havel venčil svého psa a náhodou viděl tehdejšího sovětského generálního tajemníka, jak vyšel z divadla a mával davu. Ve zvláštní předtuše své vlastní budoucnosti si Havel představoval, jaké by to bylo, kdyby byl na Gorbačovově místě:

Celý den vidí nevábné tváře svých tělesných strážců, jeho program je plný nekonečných brífinků, setkání a vystoupeními, musí mluvit s obrovským množstvím lidí, všechny si je pamatovat a navzájem si je neplést, musí pořád říkat věci, které jsou vtipné, ale správné, věci, které svět, neustále hladový po senzacích, nemůže popadnout a použít proti němu, musí se stále usmívat… a po takovémhle dni si ani nemůže dát skleničku!

Od srpna 1988 začalo docházet k potyčkám mezi studenty a policií kvůli kontrole nad Václavským náměstím. Všichni uznali, že mužem tohoto momentu je Havel. Jak se metaforicky vyjádřil jeho disidentský kamarád, působil jako uhlík, spojující všechny prvky hnutí tak, aby vytvořil „směs neodolatelné síly“. Po více než 20 letech Havel již dávno vyrostl ze zlozvyků, charakteristických pro intelektuály v politice – rozvláčnost a amatérismus – a získal mazaný šestý smysl ohledně silných a slabých stránek svých oponentů i přátel.

Šest týdnů poté, co se v interview zamýšlel nad tím, zda tento režim padne ještě během jeho života, užíval si na balkoně na Václavském náměstí triumf před stovkami tisíc svých spoluobčanů. I zde projevil neobvyklé hrdinství. 22. listopadu 1989 neřekl davům ve stavu euforie to, co chtěly slyšet. Nedal volný průchod jejich krvežíznivým fantaziím. Místo toho prohlásil, že jejich revoluce by měla být jiná: „Ti, kdo se po mnoho let zabývali násilnou a krvavou pomstychtivostí proti svým oponentům, se nás nyní bojí. Mohou být klidní. Nejsme jako oni.“

„Nejsme jako oni“ se na nějaký čas stalo sloganem revoluce. Dokonce i tehdy, když rumunští revolucionáři zastřelili Ceauşeskovy, Havel nedovolil pomstě diktovat politiku vítězství. Ačkoli nenáviděné státní bezpečnostní orgány pronikly hluboko do společnosti, dokonce i do řad disidentů, Havel zakázal lov na čarodějnice. Ve svém prvním prezidentském projevu tvrdě řekl svým posluchačům, že jsou stejně zkaženi jako režim, který byl právě svržen:

Nejhorší je, že žijeme v zamořeném morálním prostředí. Jsme morálně nemocní, protože jsme si zvykli říkat něco jiného, než jsme si mysleli. Naučili jsme se nevěřit v nic, navzájem se ignorovat, starat se jen o sebe.

Je vzácné, když vůdce zaútočí na morální iluze svých posluchačů, a ještě vzácnější, když odporuje pokusům o potvrzení jejich vlastního pokrytectví.

Václav Havel a sv. Václav

Ne všechny Havlovy rané kroky ve funkci prezidenta byly stejně dobře uvážené. Projevoval se jako vměšující se mikromanažer, který se zabýval nábytkem a záclonami na Hradě, dokonce i uniformami hradní stráže. Jeho první cesta nevedla do Bratislavy, aby měl Slováky, neochotné partnery ve federaci, na své straně, ale do Německa a zanedlouho poté do Spojených států ohřát se v záři obdivu svých zahraničních přátel. Mezi dary, které obdržel, byla ceremoniální dýmka od náčelníka amerického indiánského kmene – a když jel na návštěvu Moskvy a setkání s Gorbačovem, dostal podivný nápad, aby ji společně vykouřili. Zmatený Gorbačov se zmohl jen na zakoktání: „Ale… já nekouřím.“

Havel se také projevil jako nevyzpytatelný prezident, prozíravý, ale přesto roztržitý díky svému postavení světové celebrity. Dopustil se skutečných strategických chyb, zvláště ve svých jednáních se Slováky, kteří začali během jeho působení ve funkci rychle postupovat směrem k odchodu z federace. V červenci 1992, pouhých půl a půl měsíce před tím, než se Češi a Slováci formálně rozvedli, Havel odstoupil v ponižujícím přiznání, že nedokáže udržet Masarykovo Československo jako jeden společný stát.

Tehdy měl odejít a využít své morální autority k tomu, aby radil a káral ze zákulisí, ale byl natolik přesvědčen o své nepostradatelnosti, že opět kandidoval na prezidenta a vyhrál. Z funkce plynoucí požitky – automobily, ochranka, prezidentské letadlo – pro něj zajímavé nebyly. Mnohem záludnější pokušení bylo to existenciální – potvrzení, že zemi na něm ještě pořád záleží, jak sám kdysi přiznal:

Na jedné straně vám politická moc poskytuje skvělou příležitost neustále si potvrzovat, že skutečně existujete, že máte svou vlastní nepopiratelnou identitu, že s každým slovem a skutkem zanecháváte na světě vysoce viditelnou stopu. Přesto v téže politické moci… leží hrozné nebezpečí, že zatímco tato politická moc předstírá, že potvrzuje naši existenci a naši identitu, ve skutečnosti nás jich zbaví.

Zde jej jeho jinak odvážná jasnozřivost zradila: zdálo se, že věřil, že upřímnost ohledně pokušení moci mu nějak dala svolení, aby se jim podřídil. Jakmile se podřídil, jeho pozdější funkční období – od roku 1993 do roku 2003 – se staly utrpením. Začalo mu chátrat zdraví. Vymstilo se mu celoživotní kouření. Téměř dva roky strávil v nemocnici nebo zotavováním. Klopýtal přes své povinnosti způsobem, který jeho přátelé označovali za stav chronické deprese a pochybností o sobě samém, vyvolaných opakujícím se ponižováním od Václava Klause, předsedy vlády, jeho Nemesis a nástupce ve funkci prezidenta.

Václav Havel a Rolling Stones

Klaus, za starého režimu ekonom „šedé zóny“, se připojil k disidentům jenom tehdy, když to vypadalo, že vítr zavane v jejich prospěch. Na setkání na vysoké úrovni v osmdesátých letech Havel, možná již tehdy nedůvěřivý, představil Klause jako „Dr. Vlka“. Když se setkali později, již jako předseda vlády a prezident, jednotlivé prvky jejich osobností zoufale nekorespondovaly. Žantovský k tomu poznamenává:

V přímé konfrontaci se Havel nemohl postavit proti oponentovi, který nebyl zatížen úvahami o úctě. Bylo to setkání dvou světů; obhájce nepolitické politiky se ve Václavu Klausovi setkal s dokonalým politickým monstrem.

Havel byl nedostatečně připraven na ekonomiku přechodu, zatímco Klaus neztrácel čas, rozprodával státní podniky a privatizoval veřejné služby v překotném přijetí kapitalismu, který prezidenta hluboce znepokojoval. Během jednoho obzvláště ponižujícího setkání Havel prosil Klause, aby udělal něco pro záchranu práce lidí, jako byla paní Beranová, ředitelka Rybárny, jeho oblíbené pražské restaurace. Jeho přímluvy byly zbytečné. Ubohá paní Beranová přišla o práci v Rybárně, která byla spolu s asi 23.000 dalšími podniky prodána zelinářům a ex-komunistickým oportunistům. Havel byl nucen omezit se na moralizující projevy ke svým spoluobčanům, které prosil, aby se po celé zemi řádící konzumní a kapitalistické vichřice řídili svým etickým kompasem. Málokdo ho poslouchal, a když se po Olžině smrti oženil s mladou herečkou, český bulvár mu udělal ze života peklo. Jeho lamentace o životě v pravdě byly odmítány s potměšilým smíchem.

Klaus vyšachoval Havla z veškerého domácího dění, ale pokud jde o zahraniční záležitosti, Havel si svou pozici uhájil. Využil svou prestiž, aby pomohl zajistit vstup České republiky do NATO a do Evropské unie, čímž trvale ukotvil svou zemi v architektuře Západu. Havlovy základní geostrategické instinkty byly zdravé. Byl jedním z prvních, kdo varoval, že v Putinově éře „se snoubí to nejhorší z komunismu s tím nejhorším z kapitalismu.“

Po odchodu z funkce v roce 2003 Havla, trpícího opakujícími se záchvaty nemocí, nadále pronásledoval český tisk. Se svou novou manželkou byl méně šťastný, než původně doufal, a byl příliš upřímný, než aby se vyhříval v připomínané záři svých úspěchů, nezbývalo mu tedy než truchlit nad upadající reputací. V roce 2005 přiznal:

Utíkám stále víc… od veřejnosti, od politiky, od lidí. Možná dokonce utíkám od ženy, která mi zachránila život. Především však pravděpodobně utíkám od sebe sama.

Jeho touha žít v pravdě, bez ohledu na to, jak často tento ideál zradil, byla sílou, která ho neopustila, dokonce ani na konci, kdy byl vyhublý, zničen nemocí, sotva se držící na nohou. „Michaeli,“ řekl tehdy svému životopisci, „jsem troska.“ Jeho jasnozřivost byla nicméně mimořádná. Ke konci svého života poznamenal, že se šourá po své venkovské chalupě, sám, opotřebovaný starý muž, uklízí, dává si pozor, aby měl pořád uklizený stůl, aby byly všechny knihy na správných hromádkách a „čerstvé květiny ve vázách“. Proč to dělá, přemýšlel. Nebo spíše, pro koho to dělá?

Je to, jako kdybych neustále čekal, že mne někdo navštíví. Ale kdo?… Mám jen jedno vysvětlení: neustále se připravuji na poslední soud, na nejvyšší soud, před kterým nelze nic skrýt.

Rozloučení s panem prezidentem Václavem Havlem - 18. 12. 2011

 

 

 

Václav Havel zemřel o Vánocích 2011. Tento složitý muž, který měl odvahu hledat veřejný život, a tím i nemilosrdné odsouzení ze strany svých spoluobčanů, nemohl předvídat, jak jej budou nakonec posuzovat. S jeho prezidentskými přednáškami jim došla trpělivost. Posmívali se jeho neúspěchům v soukromém životě. Pochopili, že v politice ho Klaus přemohl. Ale když Havel ležel v rakvi, přišli jich vzdát mu úctu tisíce. Bylo to, jako kdyby si v iluzí zbavené realitě postkomunistického života – který nešťastně smíchal nejvulgárnější aspekty a nespravedlnosti kapitalismu s korupcí a komploty komunistické politické kultury – uvědomili, že alespoň Havel snil o více povznášející a morálnější politice. To, že se jeho kázáním posmívali, že je neposlouchali, to nebyla jeho vina. Mnozí, kteří tam byli, plakali nad svou ztrátou, jako kdyby si znovu po dlouhém období pochybností uvědomili, jak mimořádné štěstí měla jejich země, že měla natolik, možná až přespříliš lidského prezidenta.

 

Michael Ignatieff je kanadský historik, spisovatel, politik, bývalý předseda Liberální strany a vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva. Zastával prominentní funkce na akademické půdě na několika univerzitách : Cambridge, Oxfordu, HarvarduTorontu. Jako spisovatel získal několik ocenění a pracoval rovněž i jako novinářdokumentarista.

zdroj: The Atlantic

titulní ilustrace: HelloVon, další fotografie (většina): Tomki Němec, ostatní autoři budou doplněni později

Související články